Letošní udílení  Oskarů v kategorii krátkého animovaného filmu jen znovu připomnělo, jak propastný rozdíl zeje mezi světem nezávislé autorské animace a světem tzv. animačního průmyslu. Vítězný snímek Bao z Disneyho studia Pixar (Disney odkoupil Pixar v roce 2006) je jednoduchým sladkobolným příběhem o dospívání a rodičovské lásce. Ostatně hned čtyři z celkem pěti nominovaných filmů v této kategorii se věnovaly vztahu rodič-dítě…jako by snad médium animace z pohledu hollywoodských lobbistů nedokázalo/nemělo vyprávět o čemkoliv jiném než o rodinných tématech (?).

Hlavní devízou snímku Bao, jak se však domnívám, nebylo nakonec vůbec jeho „umělecké ztvárnění“, ale mnohem více současný politický a společenský kontext. Bao byl PR oddělením studia Pixar dlouhodobě v médiích propagován jako vůbec první film Pixaru samostatně režírovaný ženou, a to hned ženou asijského původu Domee Shi. Jen pro připomenutí studio Pixar vzniklo jako samostatné studio v roce 1986 a od té doby v něm bylo natočeno celkem dvacet celovečerních filmů (od Toy Story až po poslední Úžasňákovi) a více jak třicet filmů krátkých. Za tuto historii se k pozici samostatné režisérky ve studiu Pixar přiblížila nejvíce Brenda Chapman, autorka námětu i původního scénáře k celovečernímu filmu Brave (2012). Chapman byla sice studiem najata jako režisérka tohoto filmu, ale později v průběhu výrobního procesu nahrazena Markem Andrewsem pro blíže nespecifikované „tvůrčí neshody“ a překlasifikována později v titulcích filmu na spolu-režisérku a spolu-autorku scénáře. Její vyhazov tehdy vyvolal velké emoce v animační komunitě  a sama Chapman se k tomu později bez příkras vyjádřila v textu pro New York Times: „Brave byl můj vlastní příběh, se kterým jsem sama přišla. Hodně v něm vycházelo z mé osobní zkušenosti a vztahu s mojí dcerou. To, že mi byl film později odebrán a předán jinému režisérovi a navíc muži, bylo pro mě velmi frustrující.“

Lze tedy říct, že režisérka krátkometrážního snímku Bao Domee Shi je první ženou, která v historii Pixaru svůj film jak začala, tak i dokončila a nevznikl kolem toho žádný skandál. Protože žádný další skandál s velkým „S“, jako ten z roku 2017 si Pixar už zřejmě ani nemohl/nechtěl dovolit. V listopadu 2017 totiž Pixar vydal nenápadné oznámení, že si jeden z jeho zakladatelů a kreativní vůdce John Lasseter bere na půl roku osobní volno, kvůli nevhodnému sexuálnímu chování na pracovišti (sexual misconduct)  – sám Lasseter použil ve vlastním emailu rozeslaném zaměstnancům termín „přešlapy“ (missteps). Po půl roce bylo v červnu 2018 vydáno další prohlášení, že Lasseter z Pixaru zcela odejde na konci roku a do té doby bude vykonávat pouze roli konzultanta.

Vzápětí začala vycházet na světlo mnohá svědectví žen pracujících v Pixaru, která detailně popisovala, jak složité bylo někdy na chodbách i v zasedacích místnostech kličkovat před nevyžádanými polibky na tvář, doteky, rádoby bodrými komentáři k jejich zevnějšku apod. Článek v časopise Hollywood Reporter dokonce zmiňuje i speciální pohyb „Lasseter“ , kterým zaměstnankyně označovaly přesně načasované překřížení rukou na klíně, tak aby Lassater nemohl za stolem sahat na jejich stehna. Díky obratné mediální politice Pixaru, tichému odchodu Lassetera i snad proto, že hnutí Me Too tehdy teprve začínalo, nebyla kauza Lasseter nakonec tak moc veřejně propírána jako v případě jiných hollywoodských jmen.

To ale neznamenalo konec všech potíží pro Pixar, spíše naopak, protože případ Lassetera jen připomněl a znovu odkryl to, o čem se v zákulisí animačního průmyslu vědělo už dlouho: že Pixar (i mnoho dalších animačních velko-studií) funguje na bázi neformálního klučičího klubu, kde kamarád tvoří s kamarádem podle jejich vlastních kamarádských pravidel. A ženám a menšinám zůstává vstup do takovýchto klubů (tedy kreativních pozic v rámci animačního procesu) až příliš často neprodyšně uzavřen.

O tom, jak špatná situace v Pixaru musela být (či možná stále je) svědčí snad nejjasněji dobrovolný odchod Rashidy Jones, populární americké herečky, režisérky a scenáristky, od psaní scénáře k připravovanému filmu Toy Story 4, k němuž byla studiem společně se svým kolegou Willem McCromackem najata. Ještě o několik měsíců dříve Jones otevřeně sdílela v televizních talk show své nadšení pro srdeční projekt, o kterém mluvila jako o splnění svého dávného dětského snu. Avšak jen pár dnů po odchodu Lassaterra vydala v listopadu 2017 společně s McCormackem prohlášení, že se s Pixarem rozchází „kvůli kreativním a především filosofickým rozdílům“. „V Pixaru je tolik talentu a my i nadále zůstáváme nadšenými fanoušky jejich filmů. Nicméně Pixar představuje také kulturu, v níž ženy a lidé odlišné barvy pleti nemají stejně silný kreativní hlas jako ostatní, “ uvedli Jones s McCormackem v prohlášení.

Tato slova se možná brzy dostanou opět do mediálního popředí ve spojení s plánovanou premiérou Toy Story 4 v červnu 2019. Ostatně i John Lasseter byl nedávno opět vytažen na mediální světlo – tentokráte nikým menším než oceňovanou britskou herečkou Emmou Thompson. Thompson veřejně odstoupila od celovečerního animovaného projektu „Luck“ animačního studia Skydance Animation, které Lassetera zaměstnalo ihned po jeho odchodu z Pixaru již v lednu 2019. V otevřeném dopise Thompson vysvětluje své rozhodnutí: „Kdyby si John Lassater založil svou vlastní novou společnost, pak by bylo na rozhodnutí každého zaměstnance, zda mu dá či nedá druhou šanci. Ale jakýkoliv zaměstnanec či zaměstnankyně Skydance, kteří mu tuto druhou šanci nechtějí dát, musí buď zůstat a pracovat v této nepříjemné situaci anebo o svou práci přijít. Neměl by to být spíš John Lassater, kdo má přijít o svou práci, pokud mu zaměstnanci nechtějí dát druhou šanci?“

Případ Johna Lassatera či chcete-li Pixaru však není zdaleka jen problematikou tohoto jediného studia. Ukazuje se na něm, jak je svět animačního průmyslu a velkých animačních studií intenzivně propleten se světem korporací a tím pádem také velkých peněz, rizik a investic, které s sebou přináší i dinosauří „macho“ pracovní kulturu/nekulturu tzv. “bohatých bílých mužů“. Není tomu tak dávno, když jiná hollywoodská hvězda Meryl Streep pobouřila americkou kulturní veřejnost, když označila Walta Disneyho za misogyna a antisemitu.Citovala tehdy i dnes už slavný oficiální zamítavý dopis vysvětlující žadatelce velmi přímočarým způsobem, že ženy nedělají v Disney studiu přece žádné kreativní práce. Američtí historici animace tehdy Disneyho ospravedlňovali tím, že jeho postoje souvisely s tehdejší dobou a že se žádný jiný šéf korporace nechoval tehdy k ženám o mnoho lépe (což je nejspíše pravda), zároveň všichni vyjádřili úlevu nad tím, že dnes je tomu již zcela jinak (což pravda, jak se ukazuje, už zas tak moc není). Bude nejspíš ještě dlouho trvat než se politika a hlavně praxe amerických animačních velko-studií změní a ta se stanou více otevřenými a různorodými. Prozatím zde máme Domee Shi, která shodou okolností (?) získala letos Oscara za Bao, a se kterou Pixar shodou okolností (?) oznámil na konci loňského roku počátek vývoje nového celovečerního projektu. Afirmativní akce mohou být motivovány ledasčím. Ať tak nebo tak, vypadá to, že by snad (nejen) Pixarem  mohl konečně proletět trochu svěží vítr…nebo větříček.