Po mojom entrée do burlesknej sály (veľmi si prajem to tak nazývať) na strane publika, chcela som vedieť všetko o podenkových stvoreniach, čo v divadle Royal tancujú každý piatok bez toho, aby vedeli, aký trblietavý opar ducha minulosti do publika rozvirujú.

Tak, trochu mojej ťarbavosti a básnickej ťažkopádnosti. Musela som ju striasť, aby som mohla vecne pokračovať. Keď sa predstavenie skončí, vystriedajú burlesky na pódiu hostia a tancujú do rána. Potom aj to ráno skončí a namiesto neho príde sobotný, odpočinkový deň. Akoby sa nič nestalo. Samozrejme, nechcela som to len tak utnúť (túto veselicu), chcela som pokračovať ďalej a dostať sa k jadru pudla. Kto sú tie krásne dámy a čo je to vlastne burleska?

YAZZ © Šima Müllerová

ŠM: Zaujímalo by ma, odkiaľ pochádzaš, kde si vyrastala a aká bola tvoja cesta k burleske.

YM: Narodila jsem se v Mostě. Moje máma je čarodějka, léčitelka ze Slovenska, výrazná žena, táta záhadný muž, nikdy nevím, co vlastně dělal. Bylo u nás pořád plno. Samé zajímavé osobnosti, co jezdily za mámou pro rady, léčit se a být v její přítomnosti. Bylo to inspirativní. Pak se rodiče odstěhovali do přírody a já vyrůstala do čtrnácti se sestrou. Od patnácti jsem žila sama v Praze, dostala se na Hellichovku a studovala fotku. Musela jsem se sama uživit a tak jsem pracovala všude možně. Vždycky mě bavilo umění, filozofie, hudba a hlavně malba. Odjakživa jsem se ptala, proč tu na tom světě jsme, a všechno jsem si chtěla zkusit sama. Povahou jsem byla spíš uzavřená a tvořit byla pro mě extáze. Pak jsem poznala tanec a rozhodla se, že už nechci nic jiného než tvořit v přítomnosti na pódiu, kdekoliv jako performer. To mne drželo v přítomnosti a dodnes to cítím jako největší magii – propojení s lidmi v ten daný okamžik, kdy se odevzdáváš, a tvoje tělo je tvůj nástroj. Po škole jsem začala cestovat. Bavila mě jóga, tak sem odjela do Indie, bavila mě perská poezie, odjela jsem do Iránu, bavila mě cikánská hudba, tak sem cestovala za ní, a tak nějak vždy spontánně. A přitom jsem se učila různý tance, jógu, a celkově o životě a o sobě. Objevila jsem Tribal Fusion tanec, ve kterém jsem se rychle prosadila, aniž bych to čekala. Najednou mně začali zvát po Evropě, učila jsem na tanečních festivalech a vystupovala s několika mezinárodními projekty. Byla to dobrá škola a mnoho zážitků. Vždy mě bavily ženy, akty, němé filmy, jazz, swing. Začala jsem svá vlastní čísla stylizovat do této doby.

ŠM: Prosím, povedz mi o tvojej mame viac. Aká je, aký ste mali doma režim? 

YM: Máma byla hodně svobodomyslná a zároveň přísná. Režim jsme moc neměli, ale určité hranice jo. Občas to byla Itálie, ale zase mi ukázala různé věci, za které jsem jí vděčná. Byla často nahá, tančila, chodila extravagantně oblečená. Komunikovala s „vesmírem“, všechno věděla, a tak měla vždy pravdu.

ŠM: Poznáš nejaký liek, rituál alebo si pamätáš na radu, ktorú ti mama dala?

YM: Cokoliv si budeš přát, můžeš to mít, stačí vědět, co chceš a proč to chceš. Vše je v naší hlavě a myšlenka je tvůrčí energie, která uzdravuje ale i zabijí, a co vyšleš do vesmíru, to se ti vrátí. Asi tak nějak. Z léku bylinky… pomůžou. Bylinky jsme sbírali zrovna podle toho, jaké rostly: měsíček, rakytník, pelyněk, řebříček…

ŠM: Mala si obľúbenú tému, keď si študovala fotku? 

YM: Drtikola! A výtvarnou fotografii.

ŠM: Čo tvoje cesty? Aké boli? 

YM: V Indii jsem byla dvakrát. Poprvé cestovat po Tamilnádu a jižní Indii, po chrámech a do Tiruvannamalai a k svaté hoře a do Arunáčaly, protože mne zajímal Ramana Maharši. Podruhé spíš za tancem a jógou s kamarádkou. Učila jsem se ve škole Shakti School of dance a s kmenem gypsy Kalbelia v poušti, kde jsem s nimi i bydlela a učila se tanec od Raki Sapera. Tradiční cikánské Kalbelia tance. Jógu jsem studovala na různých místech a cestovala po Radžastánu. Byla jsem taky ve Váránasí,  to je město mrtvých, kam chodí lidé umírat, spalují je na ghátech u posvátné řeky Ganga. To byl pro mne velký zážitek, měla jsem hodně události a zajímavých setkání. Cestovaly jsme spíš intuitivně, kam nás to zaválo, bez plánu a vždy jsme se ocitly na správném místě. Pak jsem jezdila po Iránu s tehdejším přítelem a snažila se potkat derviše a jejich kulturu a nakonec jsme se dostali do různých rodin, stopovali, viděli Karavanseráj, poznali spoustu krásných a moudrých lidí, muzikantů a míst. Pak jsem šla za cikány do Indie a Turecka, kde jsem byla na několika seminářích u různých tanečnic, a v Istanbulu na seminářích o Turkish gypsy dance. Pak jsem v Čechách poznala Mária Bihári, se kterým jsem vystupovala po ČR (slepý akordeonista a já jako tanečnice). Přes Gadjo.cz jsem poznala místní cikány a měla možnost poznat je víc osobně. Učila jsem se gypsy dance různých stylu (jak cikáni putovali od Indie až po Evropu, postupně se ten tanec rozvíjel a měnil podle místní kultury: turecký, ruský, balkánský, španělský).

ŠM: Akých ľudí si stretla pri Gange?

YM: Třeba pána s vnučkou, který za mnou přišel a říkal, že zítra umře. Bavili jsme se o životě a o smrti… mají tam celkově jiný pohled na smrt. Mluvil o reinkarnaci a o tom, že každý máme svůj úkol nebo poslání a že se mám pořád usmívat a brát vše, tak jak je… vše je správně! Usmíval se i on a požehnal mi hezký život. Takhle to všechno zní, že jsem nějak nábožensky založena, ale to vůbec, spíš mně zajímají lidi a celkově život, ale zase až tak vážná nejsem. Ještě jeden pán mi utkvěl v paměti… i když to zní zvláštně… přišel za mnou a věděl, jak se jmenuju a četl ve mně. Nejspíš nějaký osvícený mudrc. Mluvil o meditaci o různých technikách, o Buddhovi a o místech v Indii, která mám navštívit. Věděl, že jsem z Čech a že jsem vegetarián. V té době jsem byla i abstinent a on říkal, že se vším, co jíme, přijímáme energií.

ŠM: Praktikuješ nejaký druh meditácie? 

YM: Zkouším různé. Spíš jsem si vytvořila svůj systém a mám hodně ráda dechové cvičení pránájáma. V Praze jsem jednou byla na veřejné meditaci. Jméno ženy, co to vedla, bylo Anandi Ma. Nic jsem od toho neočekávala a odcházela jsem plná lásky a energie. Všechno najednou bylo v harmonii.

ŠM: Čo zvykneš jedávať? 

YM: Jím občas vegansky, ale teď co jsem ve Francii tak jsem spíš vegetarián. Ty jejich sýry…

ŠM: Tak si sa teraz presťahovala do Francúzska! Ako to? 

YM: Je tu skvěle! Tours je plný muzikantů, umělců a dobrého vína. Přestěhovala jsem se jsem protože mám přítele, co tu žije. Je to lovestory. Aurelien je muzikant a zpěvák. Tvoříme surrealisticko-kabaretní burlesque show s autorskou hudbou. Uvidíme, co z toho vznikne…

LADY MOUSELLYCA © Šima Müllerová

ŠM: David hovoril o tvojej inšpirácii plynúcej z Dity von Teese…

LM: Bývávalo. Inspirovala jsem se u ní, protože v té době, kdy jsem začínala, to byla jediná známa burleska. Burleska nebyla moc rozšířená, o jiných jsem netušila, takže to je jasné. A jelikož ona dělá taková ta klasická, nejprofláklejší čísla ze starých dob, tak jsem se tím taky inspirovala, protože v klasické burlesce se toho už moc navymýšlet nedá – pak už to totiž není úplně klasická burleska, ale neoburleska.

ŠM: Ja cítim to spoločné v jemnosti, ktorú v sebe majú vaše pohyby a potom, samozrejme, máte podobné „vzezření“. Výzor sa mi zdá príliš suché slovo. Myslím tým aj výzor, aj vyžarovanie. 

LM: Můžu dělat, co chci, a stejně mi lidé říkají, že vypadám jako ona.

ŠM: Povedz mi, prosím, tvoj príbeh. 

LM: Burlesku sem začala dělat asi před dvanácti lety. Ze začátku to nebylo moc intenzivní, vystupovali jsme jednou nebo dvakrát za půl roku. Až pak to začalo být mnohem víc populární. Začínali jsme právě s Davidem. Vystupovala jsem tehdy na nějaké modelingové přehlídce, a protože se mi burleska vždycky líbila, tak jsem se během přehlídky do ní stylizovala. Právě tady mi jedna holka z Prague Burlesque navrhla, jestli bych to nechtěla zkusit. Řekla jsem si „tak to teda zkusím, ale teda nevím, jsem stydlivá.“ Ale pak mi to asi šlo a moc mně to bavilo, tak jsem při tom zůstala.

ŠM: Študovala si v tom čase niečo?

LM: Chodila jsem na střední výtvarnou, na Pražačku. Je to gympl s výtvarným zaměřením. Chtěla jsem se tomu dál věnovat, ale když jsem se hlásila na UMPRUM, tak mě nevzali, páč brali asi tak jednoho člověka z 500 a navíc to moje umění bylo dost na nic.

ŠM: Bola to burleska, s čím si sa hlásila?

LM: Ne, tehdy to bylo spíš zaměřené na techniku, ne na performance. Měl si jako budoucí student excelovat v kresbě, umět malovat a poznat různé procesy. Pak jsem studovala Nová média na Karlovce, kde je to hodně zaměřené na internet a sociální sítě. Pracuji teď ve Warhorse Studios, kde dělám počítačové hry, 3D modely a jsem moc šťastná. Právě skrz tuhle práci jsem se znovu dostala k tvorbě, k malování.

ŠM: Môžem sa pozrieť, máš fotky tvojich obrazov? 

(vy môžete tiež): https://www.instagram.com/anna_wunsch_art/

ŠM: Čo je tvoja špecifikácia vo Warhorse Studios? 

LM: 3D enviroment artist. Vyrábím 3D modely, a také prostředí, které člověk vidí přímo ve hře. Je to z části jako sochařina, ale digitální a taky trochu hraní si na boha (protože tvořím světy). Dělali jsme na Kingdom Come: Deliverance. Je to jedna z největších českých her, které v tuhle dobu vyšla.

ŠM: Burleskné predstavenia sú ako krátke „gagy“, príbehy, ktorými za päť minút odovzdávaš posolstvo. Čo ťa inšpiruje pri ich vytváraní?

LM: Většinou najdu hudbu, která mě inspiruje, a chci na ni vystupovat. K téhle hudbě si pak domýšlím příběh. V jiném případě mám nějaké téma v hlavě, které chci zpracovat. Jsou to vždy témata, která mě nějak oslovují. Teď mě třeba hodně inspiruje slovanská pohanská mytologie. Takže jsem se rozhodla udělat číslo na motivy Čtvera ročních období a zakomponovat do každého období určité slovanské prvky.

ŠM: Nájdeme v tvojom prevedení stopy po rituáli?

LM: Určitě. Bude to vycházet z lidových představ o slovanských bohyních a jejich uctívání. (V minulé sezóně jsem s myšlenkou rituálu také koketovala v čísle s názvem Sukuba – kde znázorňuji mýtického démona, který byl proslulý tím, že vysával sexuální energii z mužů. Na podiu mám lightbox, který svítí a znázorňuje oheň, zatímco kolem něj tančíme s Ritzy Dancers za rytmu hudby, která dle mého velmi zasahuje do nějakého primárního a prapůvodního podvědomí člověk. Shodly jsme se, že i když jsme to číslo už tančily nespočetněkrát, stále při něm máme husinu. A nejen my.

ŠM: Bude tvoj kostým podobný tradičnému odevu v zmysle strojenia? Je to navrstvená suknica? 

LM: Můj nový kostým bude mít teda hodně vrstev! Každá vrstva bude spjatá s jedným ze čtyř ročních období. Začíná se zimou, končí spodním prádlem zdobeným listami podzimu. A v určitých designových prvcích jsem se inspirovala folklorem.

ŠM: Ktorý módny návrhár ťa takto vyzdobí? 

LM: Většinou mi kostýmy šije Riwaa Nerona (kostým od ní také v nové sezoně uvidíte), Čtyři roční období mi ale šije kamarádka Vlaďka, která ráda šije a zkouší nové věci. Trvá to asi dva/tři měsíce, tak jsem ráda, že s ní můžu vymýšlet takové šílenosti. Třetí kostým mám poté z latexu od lidí z Hololatex.

ŠM: Máš nejakú dôležitú spomienku zo začiatkov?

LM: Když jsem to dělala prvních 5 let, byla jsem při každém vystoupení hrozně nervózní. Až tak, že jsem celý den nejedla. Ne abych byla hubená, prostě jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla nic sníst. A po těch 5 letech, jsem si řekla „Proč se stresuješ? To ti za to nestojí.“ A už jsem byla v pohodě. Ono to vyšumí. Člověk si na to zvykne jako na každou jinou práci. Pro někoho je normální přijít ráno do kanclu (což teda i pro mě) a stejně tak je to s tím, že přijdeš večer do divadla, zatancuješ si, a jedeš domu. Není to žádná romantika.

ŠM: Už. 

LM: Už. Haha. Ale ono to nikdy nebyla moc romantika. Všichni si myslí, že je to skvělý, ale být burleskou je spíš těžký. Se vším se vypořádávat. Ty kostýmy jsou nepohodlné. Musíš v nich tancovat a dávat na ně pozor. Ty lidi okolo ti taky vždy nesednou. Někdy musíš spolupracovat s lidmi, kteří jsou úplně crazy… ale to je tak skoro všude, jen v showbyznysu je problém s tím, že to přitahuje psychopaty a lidi s různejma narcisistníma poruchama a to je pak veselo.

ŠM: Burleska je pre mňa ako autobiografický román. Ukážes sa. Obnažíš sa.

LM: Ale s tímhle si můžeš hrát, nemusíš jim ukázat všechno.

ŠM: Ale väčšinou ľudia chcú vidieť všetko.

LM: Na těle jo, ale z duše jim nemusíš ukazovat všechno. A většina lidí to nevnímá víc do hloubky, oni prostě vidí „holka se svlíká, whatever“. Lidi nevidí, že je za tím hodně práce. Měsíce i roky práce za některými čísly. Někdo klidně přijde a řekne: „Vždyť se tam jenom svlíká!“ haha.

ŠM: Pre mňa osobne je zvláštne, že to ľudia vyhľadávajú. Myslím masovo, do tej miery, že sa to môže stať kultúrnym programom a umeleckým dielom.

LM: Mně to přijde zvláštní celý život, že někdo platí za to, aby se na mě koukal. Ale taky chodím ráda na burleskní představení. Lidé mají obecně rádi sledování něčeho, co není normální nebo co nevidí každý den. Ve starém Římě se chodili koukat na zápasy, anebo sousedům do ložnic. Lidé rádi šmírují a tady je to šmírování v mezích, tak si to tím vykompenzují a pak nemusí šmírovat klíčovou dírkou.

ŠM: Alebo ich to práve v „šmírování“ povzbudí. 

LM: Jako hodně kamarádů, kteří vzali své holky na naše vystoupení, a říkali, že pak měli nejlepší večer svého života. Ženy to inspiruje, probouzí to v nich ženskost, která se v dnešní době tak nějak vytrácí.

ŠM: Rozmýšľaš v tvorivom procese na to, čo by mohlo byť sexi?

LM: Mně už sexy nepřijde skoro nic. Haha. Někdo si může myslet, že mně to třeba vzrušuje, když vystupuji, ale spíš ne. Nebo jako záleží… třeba Sukuba se mě docela niterně dotýká. To mě hodně baví a myslím, že všichni tam cítíme jinou energii, která je inspirující a zajímavá. Jsem to já, není to žádná prefabrikovaná burleska, kde něco musí být sexy. Jako třeba u té Dity. Už jsem ji několikrát viděla naživo, ale je to strašná nuda. Je to prostě strašně americký. Hezká fasáda, ale není v tom žádná hlubší idea. Není tam žádný příběh.

ŠM: Chýba tomu odlišnosť a autenticita, ktoré sú vlastne najvzrušujúcejšie?  

LM: Jo přesně, proto já se snažím v každém aktu dělat jinou osobnost, aby se ti lidi nenudili a nekoukali se pořád na to samé. Nevím, jestli tam pochytí ten příběh nebo myšlenku, snad jo, ale já ho tam vnitřně mám. Hlavní smysl je pobavit lidi, zároveň je to pro hodně holek taková terapie. Fyzické nebo psychické vyrovnávání se. Každá z burlesek mí v sobě něco jiného.

ŠM: Terapiou na čo je pre teba burleska? 

LM: Mám v tom spíš sebarealizaci než terapii. Možná jsem se tím „odstydlivěla“. Dokážu víc mluvit s lidmi, předtím jsem s lidmi moc neuměla mluvit. Někdy jsem pořád „socially awkward“, proto si i někteří třeba myslí, že jsem namyšlená, jenže já spíš než abych mluvila prázdný fráze, poslouchám lidi.

ŠM: Máte nejakú hierarchiu?

LM: Ne, všichni jsme si rovni.

ŠM: Aké sú tvoje etické zásady? 

LM: Nemám ráda, když jsou lidé bezohlední. Proto mám taky ráda japonskou kulturu, kde bezohlednost vymizela. Mám ráda řád a pořádek, ale i trochu chaosu, bez chaosu by to nebyla sranda. Ale bezohlednost, se kterou se člověk potýká dennodenně, to mě vždycky vytočí.

ŠM: Povedz mi, prosím, niečo o Japonsku. 

LM: Japonsko je skvělý, takový ticho všude… Projížděli jsme skoro celé Japonsko. Byly jsme v Tokiu, pak jsme byli v jedné liščí vesničce u Fukushimi, pak jsme byli u Nagana, jak jsou sněžné opičky. Jeli jsme trochu zvířecí tour, chtěla jsem vidět spíš přírodu než města. Pak jsme jeli do Kanazabi. Tam měli nejlepší suši mého života, jako fakt nejlepší. Byl tam takový roztomilý stařík, co mněl suši bar, který z venku vypadal jako nějaká stará hospoda, ale jídlo měl perfektní. Ten tuňák? Byl úžasný… Tuňáka nejím nikde, protože mi nepřijde dost čerstvý, ale tady to bylo prostě báječný. Pak jsme byli v Hirošimě v muzeu atomové bomby. V žádném muzeu jsem nečetla všechno, ale tady každý popisek a na konci tam všichni brečeli. A pak Mijadžima, hezký ostrůvek s laněmi a hromada jelínků. Dlouho jsem se připravovala na tu cestu a japonskou kulturou se taky zabývám už docela dlouho. Měla jsem i gejša číslo, v kterém jsem vzdávala holt japonské kultuře. Což se teď už nesmí… nebo nevím v tomhle období, kde je culture appropriation pobuřující, když je člověk bílý, tak nesmí tohle dělat… ale vždycky jsem měla skvělé ohlasy hlavně od asijského publika.

ŠM: Mne sa tento problém zdá nezmyselný. Nech je to napríklad biely heterosexuálny muž, ktorý mi chce sprostredkovať cudziu kultúru. Veľakrát človek nemá príležitosť Gejšu uzrieť naživo. A ak je niekto, kto si o tom študuje a môže byť v mojom klimatickom pásme poslom zaujímavej veci, je to prijateľné a som rada. Dokonca sa mi nezdá problematické alebo neetické interpretovať to svojským spôsobom, vložiť tam niečo vlastné a obohatiť tým alebo pozmeniť kultúrny kontext danej krajiny či tradície. Myslím si, že je to z hľadiska umeleckej tvorby žiadúce. Nie je to pre mňa nič, čím by sa nemalo manipulovať alebo čo sa dá ukradnúť. Kultúra sa nedá odcudziť! Pôvodná Gejša ostáva na svojom mieste, jej obraz sa zrkadlí v Royal Theatre, ale my asi tušíme, že to nie je skutočná Gejša, že je to hra českej ženy. Vidím ju však aspoň takto, aj keď na druhom konci planéty. Imitácia nie je zločin. 

LM: Podle mně je tenká hranice v tom, zda se to udělá pořádně nebo ne. Mělo by se. Musí si dát práci s tím, že si prostuduje úplně všechno. Dobrý příklad je tady v tomhle konkrétním případu kimono. Když si ho špatně uvážeš, znamená to, že jsi mrtvý. Když si ho uvážeš na opačnou stranu než se má, je to způsob, kterým ukládají mrtvý do hrobu. Levou přes pravou je to správně. Někdy vidím, že to má někdo uvázaný opačně a to je průser. Detaily, lidé z tamní kultury hodně ocení, když je máš správně. Každopádně tohle téma by bylo na delší diskuzi a nedá se to černobíle shrnout do pár řádků. A ještě bych podotkla, že rasismus rozhodně odsuzuju, než se mě někdo začne chytat za slovo, známe to, že?

ŠM: Áno, tiež sa k tebe pridám. A aká si bola ty Gejša?

LM: Netradiční.

*rozhovor so zakladateľom Prague Burlesque Davidom Jahnom a burleskou VELL SV si môžete prečítať tu: Burleska nie je Kabaret (Vol.1)