Krátka radosť! Súťažná sekcia priamo z Medzinárodného festivalu dokumentárnych filmov Ji.hlava 2022 prináša najlepšie krátke dokumenty vo svetovej premiére. Hlasujte…

Krátka radosť! Súťažná sekcia priamo z Medzinárodného festivalu dokumentárnych filmov Ji.hlava 2022 prináša najlepšie krátke dokumenty vo svetovej premiére. Hlasujte…

Krátka radosť! Súťažná sekcia priamo z Medzinárodného festivalu dokumentárnych filmov Ji.hlava 2022 prináša najlepšie krátke dokumenty vo svetovej premiére.

Krátka radosť! Súťažná sekcia priamo z Medzinárodného festivalu dokumentárnych filmov Ji.hlava 2022 prináša najlepšie krátke dokumenty vo svetovej premiére.

Mezi první a druhou vlnou covidu-19 „napsal“ Nikolas Candido audiovizuální dopis svému příteli. V zastřených fragmentech zachycuje digitální i „osmičkovou“ kamerou proměňující se náladu Ria de Janeiro. Přestože život navenek plyne jako dřív, město se pomalu noří do tmy. Stejně jako celá země, kde v nejkritičtější fázi boje s nemocí umíraly až čtyři tisíce lidí denně.

Veřejný prostor v Pákistánu patří mužům. Sebevědomí, s jakým se pohybují ulicemi měst nebo zvedají činky v posilovně, je ale opouští, když jsou konfrontováni s ženskou sexualitou. O ní mimo obraz promlouvá několik anonymních žen. V kontrastu s trefnými obrazy společnosti sevřené patriarchálními konvencemi popisují s osvobozující otevřeností dráždění klitorisu, sex s více muži, pissing i potraty a znásilnění.

Snímek využívá juxtapozice litevské mytologie o domácích božstvech a současné situace v Nizozemsku, kde se lidé kvůli bytové krizi uchylují k přebývání v mobilních přívěsech. Osobní výpovědi obyvatel přívěsové vesničky o jejich osudech a životních filozofiích v kontrastu se záběry na jejich příbytky podávají zprávu o dopadech pozdního kapitalismu na lidskou každodennost, z níž se stará božstva vytrácí.

Snímek se zabývá okolnostmi záhadného zločinu, který se odehrál v roce 1973. Těsně před Pinochetovým převratem byla ve městě Concepción instalována anténa pravicového kanálu č. 5, jež byla posléze za nejasných okolností zničena. O několik dní později bylo nalezeno tělo malíře zavražděného nezvyklým způsobem. Vyšetřování desítky let starého případu ale přeruší koronavirová epidemie... Investigativní film ukazuje současnou pandemii a s ní související izolaci jako hnací motory pro nadměrnou představivost, vznik spekulací i rozplétání zapomenutých záhad.

Středometrážní poetický dokument íránského režiséra Mahdiho Kiasariho zachycuje výjevy z každodenního života malého chlapce Abolfazla, kterému chybí obě ruce. I přes své zdravotní postižení Abolfazl žije plnohodnotný život s rodinou a kamarádkou Setayesh v palmovém sadu u afghánsko-íránské hranice, kam často míří zahraniční návštěvníci za ekoturismem. Oba patří k dětem, které v Íránu žijí bez státní příslušnosti, což pro jejich budoucnost znamená další velký handicap.

Alberto listuje albem s fotografiemi jeho svatého přijímání. Někdo je poškodil. Tvář slavnostně oblečeného chlapce byla ze všech snímků vytržena. Nepříjemné vzpomínky a obsedantní myšlenky stejně snadno odstranit nelze. Existují ale jiné způsoby, jak nad fotkami coby prostředkem stvrzujícím určitou verzi minulosti převzít kontrolu a přepsat jejich význam. Pro Alberta je to samotný tvůrčí akt.

Unikátní nahrávka natočená v roce 1936 v Jižní Africe zaznamenává hlas muže jménem Mukalap, který vybízí Evropany, aby ho vyslechli a uslyšeli jeho rodný jazyk !Ora. Film je odpovědí na Mukalapovu zprávu, kterou režisérka pojala nejen jako vzácný historický artefakt, ale především jako impuls ke komunikaci, pro níž zaniklý jazyk, vzdálený prostor ani uplynulý čas nejsou překážkou.

V předposlední den roku 2020 proběhla na filipínském ostrově Panay policejní akce, při níž bylo zavražděno devět příslušníků tamější domorodé komunity Tumandok. Důvodem byly jejich protesty proti stavbě přehrady. Dokument rekonstruuje samotný incident i jeho historické pozadí za pomocí dřevěných loutek a svědeckých výpovědí žen stále žijících ve strachu a marně čekajících na spravedlnost.

Skupina jazzových hudebníků přichází do nahrávacího studia, aby si zahráli na společné jam session. Jejich improvizace je sladěná s rytmem pásma volně dostupných záběrů z bezpečnostních kamer celého světa. Lidé a zvířata, město a příroda, radosti i tragédie. Ve spojení s hudbou jsou videa zbavována jejich původní dohlížecí funkce a stávají se z nich neurčité, abstraktní, osvobozené obrazy.

Krátký observační film kolektivu Averklub sleduje každodenní život romských obyvatel v chudé slovenské osadě Rudňany. Výjevy z jejich života doprovází čtený text německého filozofa Friedricha Engelse, jenž v roce 1845 charakterizoval nuzné podmínky irských dělníků v Anglii pojmem „sociální vražda“. Spojením těchto dvou složek vznikla vysoce aktuální studie chudoby, jež jde často ruku v ruce s rasismem a stigmatizací.

Černobílá videoesej vytváří paralelu mezi sedimentací a přeměnou anorganických látek a civilizační migrací napříč historií. Na příkladu společenských uspořádání vznikajících propojováním různých národů v minulosti autor navrhuje alternativní přerámování současného diskurzu o migraci. Esej, pronášenou mužským hlasem s výrazným balkánským přízvukem, doplňují vizuálně podmanivé záběry pohybu zrnek písku.

Domy ve čtvrti Papanin v ázerbájdžánském Baku měly být již před několika lety srovnány se zemí. Zatímco jejich obyvatelé stále marně čekají na demolici a následnou kompenzaci, život čtvrtě plyne vlastním, pozvolným tempem. Černobílý meditativní snímek líčí osobní mikropříběhy o ztrátě iluzí, malých radostech i každodenních střetech s láskou a smrtí na pozadí vyprázdněných ulic. Střípky lidských životů tak citlivě skládají mozaiku místa, které má brzy zmizet.

Poklidná úvaha o příjezdech a odjezdech představuje fragmenty z každodenního života mladého chlapce, jehož největší vášní jsou vlaky. V nitru kubánského venkova se protagonista každý den vydává na vlakové nádraží, kde sleduje přijíždějící a odjíždějící vozy, jež zná lépe než samotní zaměstnanci trati. Snímek pomocí naturalistické práce se zvukem a obrazem simuluje senzorické vjemy a vibrace nádraží.

Babička, matka a dcery. Přestože žily v jednom domě, navzájem si vyměňovaly dopisy. První byl napsán v roce 1994, poslední o patnáct let později. Svěřovaly se v nich se svými nejniternějšími pocity a obavami. Formu dopisu má také tato autobiografická esej, v níž autorka roky čilého dopisování znovu oživuje s pomocí videí nahraných na mobil a vlastnoruční animace. Dialog spolu nevede jen několik žen, ale i minulost a přítomnost, lidé a jejich obrazy.

Vnímavý observační dokument nám dává nahlédnout do každodennosti nevyléčitelně nemocné pacientky. Navzdory paralyzující bolesti a nepříznivé prognóze se nepřestává učit novým věcem a rozvíjet vztah se ženou, která o ni ve dne v noci láskyplně pečuje. Traumatizující předtucha nenávratného odloučení mezi oběma ženami vytvořila silné pouto. Strach ze smrti se tak překrývá s pocitem blízkosti a vděku.

V roce 1908 zahájili argentinští lamači kamenů nejdelší stávku v dějinách země. Dochovalo se jen pár svědectví a žádné obrazové materiály. O šedesát let později o incidentu vznikl hraný film, který ale opomenul, že mezi stávkujícími byly i ženy. Režisérka Azul Aizenberg se proto pustila do napínavého pátrání po fragmentech zapomenuté historie, aby vyzdvihla, jaký význam měla událost pro stále trvající boj za práva vykořisťovaných sociálních skupin.