Rok 2017 snad ani nemohl přesněji pojmenovat zvláštní rozpoložení české animace. Podívám-li se totiž na uplynulých 365 dnů, svou premiéru si odbyly pouze dva celovečerní filmy, každý zastupuje zcela odlišný způsob, jak k tvorbě přistupovat a jak na současnost (a budoucnost) českého animačního průmyslu.

Nejprve, v závěru letních prázdnin, zavítal mezi diváky dlouho očekávaný 3D animovaný film Hurvínek a kouzelné muzeum. Slušelo by se dodat, že ono očekávání necharakterizuje jen slůvko „dlouho“, ale také „s obavami“. Ne snad, že by Martin Kotík titul s „oživlou“ loutkou Hurvínka, dětského hrdiny několika generací, vyráběl nějak nestandardně déle, mediální přípravy však rozhodně situaci nepodceňovaly. Pokud čísla neklamou, měl by tohoto času mít na kontě přibližně 2 miliony dolarů, což však ve vztahu s rozpočtem, není částka, která by úplně mohla otevírat láhev šampaňského.

Troufám si tvrdit, s ohledem na samotnou obsahovou kvalitu, že Hurvínek více, nežli oblíbený titul diváků, bude sloužit jako vhodná ukázka toho, jak (ne)definovat český animační průmysl. Autorova vele-chuť přiblížit se velkým západním studiím sice pozitivně poznamenala produkci v tom, že se otevřela zahraničním producentům, ale současně jaksi vytlačila z centra pozornosti smysluplnost celého projektu coby audiovizuálního díla, které má mít i nějakou jinou, nežli „průmyslovou“, hodnotu. Něco sdělit, ideálně výtvarně kultivovaně a s promyšlenou dramaturgií. Naštěstí nenastala situace Kozího příběhu, který mi do dnes slouží jako případová studie špatně napsaného filmu. Hurvínek těch chyb obsahuje docela málo. Je navíc řemeslně překvapivě solidně udělaný, ve výsledku však podivně koncipovaný – konzervativní fanoušky Hurvínka a Spejbla stěží nadchne, nové diváky zase sotva chytne za srdce, protože je překvapivě nezajímavý a až nudný.

Z filmu lze vycítit, že lidé kolem Hurvínka hodlali český animační průmysl nakopnout směrem k tomu, jak funguje ve vyspělé části Evropy, nebo dokonce v USA. To, že se projekt zrovna nevyvedl, by mělo vést k úvahám, kde chyby vznikly. Podcenění preprodukce? Přílišná náročnost technická a finanční? Nebo je zkrátka jakákoliv snaha kopírovat západní průmysl lichá a my na ni nejsme připraveni? Hurvínek kromě několika málo záběrů na něco, co vypadá jako Praha, nic českého neobsahuje. I charaktery se dočkaly tolika posunů, že mohl Kotík klidně kluka zbavit velkých uší a kukadel a změnit mu jméno, možná by tak ve výsledku pro zahraniční diváky působil normálněji a pro ty naše méně provokativně. Animace nese rukopis západní produkce, výtvarné řešení je nevytěžené. Dost možná za to může snaha dělat film ve 3D, nebo zkrátka tohle nebyla priorita.

Přesně na opačném konci pomyslných vah stojí film Lajka, ten vstoupil do kin až v listopadu, ne zrovna na dlouho. Nevím, jak v Praze, ale v regionech se v kinech udržel sotva dva tři dny, návštěvnost po dvou měsících byla kolem 7 tisíců diváků. To na projekt, který se vyvíjel přes jednu dekádu, není nic, co by nás mělo těšit. Lajka kráčí jiným směrem než Hurvínek. Jde bytostně o autorský projekt Aurela Klimta. Svým způsobem bychom i zde mohli udělat takové hřejivé gesto, poplácat autora za to, že se mu podařilo projekt zrealizovat a dotáhnout do konce. Podobné uznání si zaslouží i Kotík. Jenže opravdu máme být vděční jen za to, že v Česku vznikl nějaký animovaný film?

Jestliže Hurvínek bere vítr z plachet těm, kteří u nás razí „americkou cestu“, Lajka jim zase naopak sílu dává. Je to ukázka do sebe uzavřené tvorby, která jaksi opomíjí fakt, že film by mohl být i pro diváky – uváděn v kinech, dokonce snad i něco vydělat. Možná to pro některé (možná i pana Klimta) je něco vulgárního, ale i autorský film by snad mohl mít ambici nebýt pouze zmínkou v „čítankách“, nýbrž regulérním příspěvkem místního filmového průmyslu.

Proč se k roku 2017 ohlížím? Protože skutečně vystihuje nemoci, ale i jakési pozitivní chvění (snahy) naší animace. A jí se budu přednostně věnovat. V textech, které pro Kinečko budu psát, se pravidelně zaměřím právě na to, co se v této oblasti děje. V něčem jsem optimista. Zrodila se Rada animovaného filmu. Festival Anifilm udělal speciální sekci Český obzor. Vznikla evropská cena, která řeší výhradně animaci… Jsou zde tlaky na veřejnoprávní televizi, aby přestala animovaný film přehlížet. Zkrátka z vlnek se tvoří vlny, dost možná bude rok 2018 v něčem klíčový. Zatím to zajímavější vzniká pouze na poli místních filmových škol, na straně druhé ty jsou mnohdy (i oprávněně) pod palbou kritiky, že nevychovají nikoho do praxe. Bude zajímavé sledovat právě i toto: zárodky, které mohou ukázat, jestli se český (a slovenský) animovaný film bude více blížit k Hurvínkovi nebo Lajce. A pokud ano, tak zda si vezme ponaučení.