Hlavním tématem letošního ročníku Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm v Třeboni (7.-12. května 2019) je animovaný dokument. Fokus, který by před deseti lety mohl vypadat jako programový výstřelek, však dnes plně reflektuje aktuální dění na animační scéně, kde právě dokumentární žánr získává čím dál, tím silnější hlas.

Mezi pionýry, či snad přesněji řečeno popularizátory tohoto žánru, patří bezesporu i host a porotce letošního Anifilmu Jonas Odell. Švédský animátor, výtvarník a grafický designér se proslavil v minulém desetiletí nejen hudebními klipy pro globální hity skupiny jako The Rolling Stones, Franz Ferdinand nebo U2, ale i svým prvním z budoucí kolekce animovaných dokumentů Never Like the First Time (2006). Odell tehdy získal za film Zlatého medvěda pro nejlepší krátký film na prestižním Berlinale a naznačil tak, že právě dokumentární animovaná tvorba by mohla být pro některé animátory cestou, jak prorazit z bubliny animační komunity do světa velkých filmových hráčů.

Ostatně i druhý ze série Odellových dokumentů Lies (2008) se může pyšnit oceněním z nikoliv jen z animačních festivalů, ale i přímo z kultovního amerického Sundance, kde získal titul nejlepšího mezinárodního krátkého filmu. A například Odellův poslední dokument I Was a Winner (2016) měl premiéru na mediálně oblíbeném a filmovými hvězdami opěvovaném festivalu Tribeca.

Čím to tedy je, že se Odellovi daří s železnou pravidelností to, po čem mnoho animátorů po celou dobu své kariéry jen marně touží – proniknout z bubliny marginalizované animační komunity do světa velké mainstreamové filmové kultury, zábavy a byznysu? Jednou z možných odpovědí může být Odellova koncentrace na samotný příběh a jeho srozumitelnost/přitažlivost/přístupnost co nejširšímu publiku. V rozhovorech se Odell pravidelně netají tím, že animace a vizuální stránka filmu je pro něj vždy až na druhém místě. „Přijde mi, že mnoho animovaných filmů se spíše soustředí na samotné předvedení animace, techniky nebo stylu, než aby demonstrovaly pevné odhodlání vyprávět příběh nebo vyslovit umělecký názor. Myslím, že důkladně si předem zanalyzovat své vlastní motivy, proč chci který film natočit, je zásadní. Jestli opravdu silně chcete, aby takovýto film existoval, ať už ho budete animovat vy, anebo kdokoliv jiný, pak má cenu se do toho pustit.“^[1]

Snad i pro tento svůj postoj mluví někdy Odell o svém vlastním autorském přínosu v lehce sebe-degradujícím stylu jako o „packaging“ – balíkování/balení. „Když tak vlastně přemýšlím o všech třech filmech, které jsme vytvořili na základě rozhovorů (Never Like the First Time [2006], Lies [2008] a I Was a Winner [2016] – pozn. aut.), je to vlastně jeden velký kontinuální projekt, kdy se snažíme najít příběhy, které jsou samy o sobě už předem silné a my je jen následně přizpůsobujeme tak – děláme z nich jakési balení –  aby byly co nejpřístupnější co největšímu publiku. Můj přínos je tedy vlastně jen jaksi vhodně upravit/zabalit příběhy, které jsou samy o osobě od začátku dostatečně silné.“^[2]

Jenže za oním zdánlivě banálním „packaging“ se skrývají hodiny, dny a měsíce práce, spočívající právě v hledání (nahrávaní) těchto silných příběhů, konečném výběru, které z nich ve filmu nakonec použít a jejich následném doplnění či úpravě ve střižně – teprve potom přichází na řadu animace a vizuální stránka filmu. Například při svém prvním animovaném dokumentu Never Like the First Time vybral Odell čtyři finální příběhy z původních celkem třiceti nahrávek. Při rozhodování přitom dle jeho slov nehrálo ani tolik roli, že by byl nějaký z příběhů silnější/lepší než ostatní – všechny by stálo za to vyprávět – ale musel brát v potaz právě ono „packaging“, jak budou jednotlivé narace spolu fungovat dohromady, jak se budou zvolená vizuální řešení jednotlivých „kapitol filmu“ navzájem doplňovat a nepřebíjet.

Když je tedy konečně vybráno, s jakými získanými nahrávkami se bude pracovat, začíná teprve jen další důležitá fáze práce s nimi. „Největší výzvou je pro mě vždy práce s jednotlivými nahrávkami – jak je strukturovat do divácky přístupného narativu a přitom neztratit jejich ducha a atmosféru, to, co mám pocit, že chtěli vyprávějící skutečně říci. Když pracujete s dokumentárním materiálem, máte zodpovědnost vůči lidem, kteří byli natolik odvážní a otevření, že vám propůjčili své příběhy.“^[3] I proto se Odell za svými vybranými narátory často ještě jednou vrací a doplňuje původní rozhovory o detaily, nuance a doplnění, která ve střižně objevil jako chybějící a podstatná pro divácky srozumitelné vyznění příběhu. A teprve až jsou vypravěčské voice-overy pro film definitivní, začíná se animovat.

Odell tvrdí, že nikdy předem neví, jaký animační či grafický styl ve filmu použije, dokud se neseznámí se samotným příběhem. Vše vychází jen a jen z něj. A možná i proto (přestože jsou vizuální řešení v Odellových filmech většinou velmi specifická a výrazná – nepřehlédnutelná a snadno zapamatovatelná ještě dlouho po shlédnutí) nepůsobí výtvarná stránka prvoplánově či povrchně. Jakákoliv autorská volba, detail či prostředek má zde své opodstatnění a důvod.

Například u Never Like the First Time zvolil pro příběh svého nejstaršího vypravěče, vzpomínající distingovanou mluvou na svůj první milostný zážitek ve dvacátých letech minulého století, originální kolážový mix starých pohlednic, nákupních katalogů a nostalgických papírových plošek vystřihovaných z nejrůznějších nalezených archivních materiálů. Ve svém, kritiky zřejmě nejvýše hodnoceném, animovaném dokumentu Tussilago (jediný Odellův dokument s pouze jedním narativem – tedy nikoliv výše zmíněným balíkem příběhů) zase záměrně zvolil vizuální westernové motivy v pasážích, kdy narátorka vzpomíná na svého bývalého přítele – násilného extremistu – který se rád sám prezentoval jako jakýsi rebelsky odvážný, kovbojský desperado.

Osobně se domnívám, že jsou Odellovy filmy tak intenzivně nabité (naplněné) tolika různými vizuálními nápady, proto, že i Odell má vlastní zkušenost s tolika různými vizuálními způsoby prezentace a vyjadřování. Pracoval na reklamních kampaních (pro takové globální značky jako Google, IKEA nebo MBW), hudebních klipech, grafických designech, i animovaných filmech. Sám sebe nerad označuje za animátora, a pokud se jej v rozhovorech zeptáte na jeho inspirace, zmiňuje díla z mnoha kreativních oblastí mimo animaci – často například z hraného filmu, jehož je evidentně velkým fanouškem (Manchester by the Sea např.). Ostatně právě v tomto propojení a většímu otevření se animace vůči jiným kreativním světům spatřuje Odell světlé zítřky média animace. „Jedna z věcí, která bude hrát podle mě v budoucnosti čím dál, tím důležitější roli, je podle větší mobilita umělců mezi různými technikami. V poslední době vidíme vstupovat na pole animace více a více lidí z jiných oblastí: hraná režie, dokument, výtvarné umění, grafický design atd. Stejně tak pozoruji, že se často i animátoři vydávají na nějaký čas prozkoumat jiné tvůrčí oblasti, než se zase vrátí k animaci. Myslím si, že tenhle nový přístup může do budoucna vést k ještě větší diverzitě v animaci, a to jak, co se obsahu i vizuální stránky týče.“^[4]

Věren svým vlastním slovům, Odellův zatím poslední animovaný dokument I Was a Winner (2016), pracující s výpověďmi tří bývalých závislých hráčů, se celý odehrává ve virtuálním světě počítačových her, kde samotní avataři skrytých reálných narátorů vyprávějí divákům své/jejich osudy. Animace nebyla nikdy izolovaným ostrovem sám pro sebe a Jonas Odell to svými celosvětově úspěšnými filmy, které dokáží jednoduše oslovit publikum i mimo animační komunitu, jen potvrzuje.

^[1] http://www.animationmagazine.net/people/jonas-odell-director-lies/

^[2] http://www.animationmagazine.net/people/jonas-odell-director-lies/

^[3] http://www.animationmagazine.net/people/jonas-odell-director-lies/

^[4] http://www.animationmagazine.net/people/jonas-odell-director-lies/