Festivaly animované tvorby a co současné nezávislé animační komunitě přinášejí a berou
Asi každý, kdo se pohybuje ať už jako praktik, teoretik nebo jen ryzí fanoušek jakékoliv audiovizuální tvorby se setkal s termínem „festivalový film“. Označení, které může naznačovat (ať už oprávněně či nikoliv), že dané dílo vznikalo už předem s autorovou myšlenkou na případný pozdější úspěšný festivalový život filmu. Zároveň bývá „festivalový film“ často spojován i s jakýmsi kvalitativním hodnocením, většinou spíše negativním, naznačující, že dané dílo obsahuje mnohá klišé a stereotypy, na která festivaloví kurátoři i publikum takzvaně „slyší“.
Jenže v případě autorské animované tvorby, která má většinou krátkometrážní podobu a je určena převážně dospělému publiku, je termín „festivalový film“ najednou o poznání komplikovanější. Kde jinde totiž mohou takovéto filmy najít své uplatnění než právě na festivalech animované tvorby? A tak nastává zvláštní situace, kdy téměř každý autorský (či umělecký, chcete-li) animovaný film je a priori filmem festivalovým. To s sebou přináší mnoho specifických aspektů, které se od tradiční festivalové politiky hraných, ale i dokumentárních filmů liší.
Díky rovnici velký počet animačních festivalů versus malý počet minut většiny animovaných filmů si dříve či později (nehledě na své kvality) dokáže téměř každý animovaný film posbírat účastnické palmáre na desítkách různých festivalů, jak často vidíme například v úvodních titulcích na Vimeu zveřejněných starších filmů. Festivaly animovaného filmu tedy jsou určitě inkluzivní a dávají šanci každému, kdo si dá trochu práce s intenzivním guerrilovým přihlašováním svého díla na co nejvíce akcí. Autoři často mluví o báječném roku či dvou (dle úspěšnosti/životnosti filmu) tzv. „festivalové turistiky“. Animátoři mohou být zváni na jeden festival za druhým, kde se potkávají se s dalšími autory, které s největší pravděpodobností uvidí zase o měsíc později na festivalu dalším (pokud se jejich filmy nacházejí v podobné fázi festivalového života, není tomu většinou vyhnutí). Samozřejmě, vedle společenských radovánek a navazování nových kontaktů či přátelství získávají animátoři na festivalech (často vůbec poprvé…a zároveň mnohdy bohužel naposled) tolik důležitý divácký feedback.
Ale právě tady se celá věc začíná trochu komplikovat. O jaký feedback se totiž vlastně jedná? Kdo jsou oni diváci animačních festivalů? Povětšinou právě autoři a další lidé z praxe, kteří na festivalu představují své filmy a projekty, reprezentují další festivaly či své animační instituce. Většinového diváka (míněno z ne-animační komunity) na festivalech animované tvorby najdete jen stěží. Na jednu stranu zde tady vládne přátelská inkluzivní atmosféra, kde je umělecká animace i její autoři po několik dnů intenzivně podporována a oslavována, na stranu druhou je to však svět do značné míry uměle vyrobený a fikční, tak jako animace samotná. Svět, který rychle zmizí nejen po skončení toho kterého festivalu, ale trvaleji pak i po doběhnutí festivalového kolečka s daným filmem či po ukončení studia na animační škole, po němž jen málokterý byť i velmi úspěšný student dokáže v autorské tvorbě nadále pokračovat.
Podobně rozpolcené emoce trefně shrnula ve starším rozhovoru Michaela Pavlátová, když vzpomínala na své vlastní festivalové počátky: „Pro mě byla strašně důležitá první návštěva mezinárodního festivalu ve Stuttgartu. Tehdy jsem poprvé viděla zahraniční filmy, které byly úplně jiné, než co jsem do té doby znala, daleko odvážnější. A taky se mi strašně zalíbila komunita animátorů. Získala jsem hrozně velkou motivaci v animaci pokračovat a natočit něco nového. Na stuttgartském festivalu mě animace vlastně poprvé pořádně chytla. Protože člověk dělá animovaný film většinou sám, a to je těžké – zároveň skryté plus, ale někdy je to i mínus, protože nepoměr času práce a výsledku je hrozný. Když začínáte, říkáte si, že je to strašně divné. Tak dlouho se moříte a kdoví kdo výsledek nakonec uvidí. A najednou na festivalu byla spousta lidí, které váš film zajímal, chtěli o něm mluvit, protože dělali něco podobného. Skvělé byly třeba diskusní snídaně s ostatními animátory. Prostě jsem během těch pár dnů měla pocit, že animace je ta nejdůležitější věc na světě, i když už tehdy mi bylo jasný, že to není úplně pravda. Zalíbilo se mi, že se animátoři na festivalech takhle hezky potkávají, protože po škole jich u animace nakonec moc nevydrží.“[1]
Michaela Pavlátová je ostatně jednou z mála autorek, které mohou zasvěceně reflektovat rozdílné aspekty festivalů hrané a animované tvorby, a to i na té nejvyšší úrovni. Její animovaný film Tramvaj vyhrál například v roce 2012 cenu pro nejlepší krátký film na v současnosti nejvýznamnějším festivalu animace v Annecy, zároveň byl i premiérově uveden na festivalu v Cannes. Pavlátové hraný film Děti noci soutěžil zase v roce 2008 třeba na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech. A právě naprosto rozdílný divácký dopad hraného a animovaného filmu uvedla Pavlátová jako jednu ze svých motivací pro vyzkoušení si i hrané tvorby. „Já si moc dobře uvědomuju, že jsme takový krásný ghetto, myslím tím krátký animovaný film. Nic lepšího na světě není. Co chceš, to řekneš, můžeš to podat koncentrovaně, můžeš si experimentovat, ta délka to unese. Ale pak mě začalo demotivovat, že se na animaci zase podívá jen ten malý okruh lidí, co o ní vědí, co o ní mají zájem, což jsme my, lidi, co ji děláme, plus pár dalších nadšenců,“[2] uvedla Pavlátová.
A možná i právě proto se dnes stále více animátorů (kteří neuvažují o tvůrčím přesunu k hrané tvorbě, tak jako Pavlátová) snaží společně se svými producenty či sales agenty přijít na to, jak se z onoho „krásného ghetta“ vymanit a proniknout více k novému publiku mimo tradiční animátorskou komunitu. Jednou z mála autorek, která slavila v posledních letech na tomto poli úspěch, je newyorská nezávislá animátorka Signe Baumane, která se se svým celovečerním animovaným filmem Rocks in My Pockets dostala v roce 2014 do hlavní soutěže již výše zmíněného karlovarského mezinárodního festivalu. Jak ale v jednom z rozhovorů Baumane sama přiznala, mohl za to především její evropský sales agent Jan Nazewski, kterého si vybrala po dlouhém hledání toho pro ni správného produkčního/distribučního partnera: „Vybrala jsem si nakonec Jana, protože mi připadal jako mladý a hladový producent. Věděla jsem, že bude hledat nějaké nové způsoby, jak film distribuovat a propagovat i na třeba ne úplně tradičních místech. Taky pro mě bylo důležité, že je sám podobně nezávislý jako já – vlastní svoji společnost, které šéfuje, a i proto jsem věděla, že na mě bude víc tlačit. Mě samotnou by nikdy nenapadlo poslat animovaný film na festival hraného filmu. Vždyť oni ani v soutěži v životě žádný animovaný film neměli! Všechno to byl jeho nápad,“[3] popisuje svou cestu na prestižní festival kategorie „A“ Baumane a vyjmenovává jednotlivé benefity, které ji účast v Karlových Varech přinesla: „Získala jsem z festivalu skvělou publicitu. Nikdy předtím jsem nebyla na žádném z hlavních festivalů s celovečerním animovaným filmem. Teda, byla jsem na Sundance a v Berlíně, ale to bylo s krátkými animovanými filmy a ty nikoho nezajímají, že. Ale v tomhle případě jsem přijela na festival a každý den jsem měla asi pět nebo šest rozhovorů s novináři. Skoro jsem ani neviděla žádné filmy, jen jsem pořád dělala rozhovory.“[4]
Vymanit se z „ghetta“ animačních festivalů se však nemusí podařit jen zavedeným animátorským jménům s dlouhou kariérou plnou cen a úspěchů za sebou. V posledních letech se i čím dál tím více autorů a autorek z nastupující generace dostává na ne-animační festivaly, a to například díky filmové tvorbě na pomezí animace, dokumentu či experimentu. Jako jeden z nejvýraznějších příkladů posledních let může posloužit úspěšná animátorsko-producentská spolupráce stále ještě na FAMU studující Diany Cam Van Nguyen a (již z FAMU absolvované) Karolíny Davidové (dříve Pojarové), jejichž nejnovější počin Spolu sami získal cenu pro nejlepší český experimentální dokumentární film na letošním festivalu v Jihlavě. To, že tento film sledující pomoci animační techniky rotoskopie osudy 3 mladých lidí, zamýšlejících se nad předčasnou ztrátou jednoho ze svých rodičů, patří na festival dokumentární tvorby, asi nikoho nepřekvapí. Za zmínku však stojí, že byl dříve v Jihlavě promítán i starší film této spolupracující dvojice Malá (2017), který měl po formální stránce mnohem více podobu animace než dokumentárního filmu. Přesto však padlo rozhodnutí zkusit Malou šířit i touto cestou a i díky tomuto nápaditému producentskému postoji byl později film promítán i v celostátní kino-distribuci v rámci projektu Česká radost v českých kinech prezentující to nejlepší ze současné domácí dokumentární tvorby.
Opět se tak ukazuje, jak je v dnešním nabitém festivalovém světě důležité najít si vhodného producentského/sales agent/distribučního partnera, který animaci doopravdy rozumí, nemá vůči ní omezující předsudky, zároveň však respektuje její specifika a je schopen využívat bohaté interdisciplinarity, které se často v animaci skrývá. Jak totiž potvrzují i všechny výše zmíněné festivalové úspěchy, zájem i o tu divácky náročnější, autorskou animaci mezi většinovým publikem určitě je. Aby se však tento zájem mohl v plné síle projevit, musí se k němu umělecká animace nejdříve především dostat.
[1] Rozhovor s Michaelou Pavlátovou vedla Eliška Děcká, 25. 4. 2008, archiv autorky.
[2] Rozhovor s Michaelou Pavlátovou vedla Eliška Děcká 28. 12. 2013, archiv autorky.
[3] Rozhovor se Signe Baumane vedla Eliška Děcká, 2. 8. 2013, archiv autorky.
[4] Tamtéž.
