Nazrúc do tohtoročného programu Medzinárodného festivalu filmových klubov MFFK Febiofest musím priznať, že už teraz mám obavy, ako to v našej malej redakcii stihneme všetko reflektovať. Vážne, tento rok je očividné, že slovenský Febiofest sa čo do zloženia programu ale aj medzinárodných hostí takpovediac “hecol”. Označiť ho za momentálne najlepší na Slovensku, by bolo neobjektívne. Bez obáv si však dovolím tvrdiť, že získal najjasnejšiu identitu a najzrozumiteľnejšiu tvár. Povedzme, že je ňou umelecký riaditeľ Přemysl Martínek (PM) a že sa z neho pokúsime vytiahnuť, ako sa mu to podarilo.

EK: Tento rok oslavuje Febiofest 25 rokov. Spomínaš si ešte na jeho začiatky?

PM: To opravdu ne, protože když festival začínal, tak jsem byl v osmé třídě. Když jsem ale přišel studovat do Prahy filmovou vědu, tak to byl první pražský festival, na který mě vzala kamarádka z recitační soutěže, jejíž táta měl zdarma akreditace. Hned další rok jsem si jako brigádník na festivalu domluvil praxi a pak jsem se postupně z brigádníka stal součástí produkčního týmu a později programovým ředitelem celého festivalu. To se psal dvanáctý ročník. Z festivalu jsem nakonec odešel do distribuce, ale když jsem z ní zase pomalu odcházel, oslovila mě Silvie Dubecká, jestli bych nechtěl pracovat pro slovenský Febiofest a tak jsem tady. Je to pro mě festival, který tak nějak podivně lemuje moji profesní kariéru.

EK: Dlhé roky fungoval Febiofest v Čechách a na Slovensku ako jedno podujatie. Ako vnímaš ich súčasné tváre a vývoj po rozdelení?

PM: Tohle je zapeklitá otázka, protože formálně jsou ty dva festivaly oddělené od začátku. Programově byly spojené přes producentské studio Fera Feniče, kam se v devadesátých letech uchýlila řada slovenských filmařů, jejichž filmy se, spolu s českou produkcí studia, na slovenském festivalu prezentovaly. Když jsem vedl program v Praze, tak jsme třeba bratislavský program vůbec neovlivňovali a spojení tak bylo vždy spíš symbolické přes Fera Feniče. Dnes je pražský Febiofest velkým soutěžním festivalem městského typu a nejlíp by se dal přirovnat třeba k vídeňskému Viennale. Od toho slovenského se liší hlavně rozpočtem (ale to platilo vždy) a taky důrazem výhradně na hraný film nebo umístěním do multiplexu. Slovenský Febiofest je civilnější, věnuje se hodně archivním filmům, dokumentům a buduje si pozici v úzké spolupráci s dalšími slovenskými filmovými institucemi a organizacemi. To tomu českému chybí.

 EK: Prečo MFFK?

PM: Samozřejmě je to snaha ty dva festivaly odlišit, protože lidé by neměli mít pocit, že se jedná jen o jakousi menší verzi pražského festivalu. Navíc, MFFK (Medzinárodný festival filmových klubov – pozn. EK) je symbolem přihlášení se k tradici klubového hnutí a pokusem nastínit divákům, co bude v nabídce. Věnujeme se autorskému filmu, někdo by třeba použil spíš termín artovému. Jsem ale přesvědčený o tom, že klubový film je z tohoto pohledu o něco širší a svobodnější kategorie. Filmové kluby pro mě a moji generaci představují především první dotyk se selekcí, dramaturgií audiovizuálního obsahu na základě nějaké kontinuity a rozvíjení hlubší reflexe filmu. Neměli bychom totiž zapomínat na to, že pro kina je klíčová návštěvnost a té se dnes dá dosáhnout velmi lehce – zařazováním úspěšných filmů. Pro každou evropskou kinematografii je však taky velmi důležitý kontext, což znamená uvádění filmů i podle uměleckých kritérií. K tomu potřebujete publikum, které se k vám rádo vrací a vašemu výběru důvěřuje. To je pro mě práce filmových klubů. Smyslem festivalu je to potom zdůraznit a formou velké události k tomuto postoji jednou za rok připoutat pozornost širšího publika.

EK: Ak správne počítam, ty si teraz riaditeľom festivalu štvrtý rok. Čo bolo tvojou prioritou ako nového umeleckého riaditeľa podujatia a čo sa ti z toho podarilo za tie tri roky realizovať?

PM: Kromě jedné jsem s žádnou zásadní prioritou nepřišel. Věděl jsem, že se festival dostal do bodu, kdy potřebuje nějaký restart, ale nejdříve jsem si ho potřeboval zažít. Ke slovenskému filmovému prostředí jsem měl vždy blízko, ale moje zkušenost byla vlastně velmi vágní, znal jsem různé party, ale nevěděl jsem, jak spolupracují, kdo je s kým, kdo proti komu. Prvním krokem tedy bylo založení industry sekce. První rok jsme ji zcela punkově a v minimálním rozsahu udělali sami jako test a druhý rok jsme začali spolupracovat s AIC (Audiovizuálne informaćné centrum – pozn. EK). Ti do toho dali takovou energii, že se podle mě podařilo vybudovat komorní, ale velmi funkční akci, která je dnes na špičkové úrovni. Aby mohla industry sekce fungovat, musí být přirozenou součástí festivalu, takže tenhle cíl zpětně ovlivňuje i dramaturgii, která se vlastně mým příchodem zas tolik nezměnila. Snažím se, aby diváci měli důvod jí důvěřovat, pochopili, s jakou nabídkou přicházíme, a v čem je pro ně obohacující. Po prvním ročníku jsem si taky říkal, že je důležité festival co nejvíce otevřít různým entitám, které ve filmovém prostředí fungují, což se snad také daří. Poslední věc, která mě ten první rok dost šokovala, je boj o publikum. V Čechách jsou filmové festivaly velmi populární a je jedno, jestli jsou to ty „výjezdní“ nebo městské. Na Slovensku to mají městské festivaly, nevím proč, velmi těžké. Povedlo se nám předloni poskočit v návštěvnosti o necelých 30 %, ale pořád je to málo. Stává se, že stojíme s režisérem filmu před dvacetihlavým publikem v sále s pětkrát větší kapacitou a to je pro mě pořád šok. Byl bych také rád, aby si lidé zvykli za festivalové projekce a akce více platit, protože to je nejjednodušší způsob, jak najít pro festival prostředky na další rozvoj. Tyto dva cíle jsou zatím bohužel jen na půl cesty.

EK:  Špecifikom slovenského Febiofestu je jeho zameranie na krátkometrážny film, ktorého deklaráciou je hlavná súťaž pozostávajúca z krátkometkych filmov.  Prečo je to tak?

PM: Tuhle specializaci jsem vlastně zdědil. Na festivalech dnes často soutěží filmy, které už soutěžily jinde nebo se hodně festivalů věnuje třeba debutům (i pražský Febiofest). Přitom krátké filmy jsou často tím úplným základem kariéry autorského filmaře. Jen málokdy vezmeme do soutěže film, který se sám nepřihlásí. Máme tak jistotu, že vybíráme z filmů, jejichž tvůrci (nebo zástupci jejich škol) vědí, proč k nám jdou. Krátký film z kin hodně vymizel, i když na Slovensku je pořád silná třeba tradice předfilmů. Přesunul se hlavně na internet, ale to je škoda a jsem rád, že naše soutěž zdůrazňuje důležitost tohoto formátu pro tvůrce i diváky, kteří mají rádi kino. V programu dnes máme sekci Bez limtov, kde prezentujeme debuty a filmy začínajících nebo méně známých tvůrců či sekci Klubový film, věnovanou novinkám velkých jmen světového filmu. Součástí festivalu jsou také miniretrospektivy tvůrců, kteří k nám přijíždějí a archivní sekce Zrkadlo minulosti, která je složená z klasických filmů. V tomto kontextu je zcela přirozené, že klíčovou sekcí je právě krátkometrážní film, kde většina tvůrců začíná a kde jim třeba finančním oceněním můžeme reálně pomoci udělat něco dalšího.

EK: Vedel by si pomenovať, čo ťa na súčasnom krátkom filme fascinuje, aké trendy sú pre teba najzaujímavejšie?

PM: Mě fascinuje ta svoboda, kterou filmaři mají a je jedno, jestli v rámci školního filmu, nebo když krátký film natočí zkušený tvůrce. Finance, nutné pro produkci celovečerního formátu, jsou velmi svazující. Já osobně mám rád filmy, které pracují s netradičním způsobem vyprávění, specificky používají filmovou řeč, jsou zvládnuté po řemeslné stránce a přetavují ji do jedinečné emocionální výpovědi. A nezáleží na tom, jestli jde o film o uprchlících, autorově babičce nebo je to nějaká úplná fantasmagorie.

EK: V predchádzajúcich dvoch rokoch bola súčasťou programu aj sekcia Experimental. Čo sa s ňou stalo?

PM: To je trochu otázka pro nás pro oba, jelikož na vzniku této sekce ses od začátku aktivně podílela. Od začátku to byla trochu idealistická sekce, jejímž cílem bylo vytvořit platformu pro prezentaci slovenských experimentů. Stále jsme ale naráželi na nedostatek filmů tohoto typu a vždy jsem k tomu potřeboval vás s Evou Pavlovičovou, jako nezávislé dramaturgy. Letos jsme se bohužel, díky mojí zaneprázdněnosti, na užší spolupráci nedomluvili. Vedle toho vznikl projekt Iné vizie, což je kurátorovaný výběr místní experimentální tvorby. Tím, že jsme Iné vizie přibrali do programu, mi vlastně přišlo trochu směšné, dělat to pod hlavičkou samostatné sekce. Navíc jsme velmi dlouho a neúspěšně jednali o uvedení nového českého experimentálního filmu, který byl vždy součástí sekce. Dva bloky Iných vízií a jeden blok rakouských experimentů sestavený dramaturgy Vienna Independet Shorts festivalu v programu chybět nebudou, ale zařadili jsme je do nové sekce Bez limitov. Doufám, že se Experimental příští rok zase vrátí.

EK: Pochádzaš vlastne z Čiech, kde aj tráviš väčšinu roka. Máš tam profesionálne aj osobné zázemie. Čo ťa motivuje k tomu, aby si chodil robiť festival na Slovensko a jazdil kvôly tomu hore dole? Ako vnímaš po tých troch rokoch slovenské audiovizuálne prostredie?

PM: Myslím si, že i přes všechny různé půtky, krachy, naschvály a nevraživosti, je to prostředí strašně kompaktní, vstřícné, otevřené a to mě nepřestává fascinovat. Líbí se mi současná slovenská tvorba, která má světovou úroveň. Sleduju ji poměrně detailně i jako radní v českém Státním fondu kinematografie, kde řadu slovenských projektů podporujeme. Jsem nadšený z entuziazmu svých spolupracovníků a lidí, kteří festivalu pomáhají. A to v situaci, kdy (i další festivaly, se kterými sdílíme štáby) fungujeme tak se čtvrtinovým rozpočtem, jaký mají k dispozici obdobné české akce. Byl bych rád, kdyby se filmové prostředí více profesionalizovalo a lidé nemuseli přebíhat z projektu do projektu, aby se uživili. Myslím si, že je tu velký potenciál, aby do filmu začaly přicházet i soukromé peníze a aby se nezávislým producentům podařilo získat zakázky například pro internetové firmy. Je tu zkrátka velký potenciál a byl bych rád, kdyby se i náš festival snažil více otevírat filmové prostředí kulturnímu i byznysovému okolí. Zároveň si ale říkám, jestli tím nezmizí ta svobodomyslnost a všechno to, co mě dnes na práci tady tolik baví.

EK: Tento rok navštívi počas febiofestu Bratislavu Jan Švankmajer aj Arnaud Desplechin. Budú ich takisto plné médiá. Máš nejaký tajný tip, koho by si Kinečko nemalo nechať ujsť?

PM: No, plná média, jak se to vezme. Při přípravách festivalu nám třeba bylo naznačeno, že není dobré dělat Arnaudu Desplechinovy masterclass na VŠMU, protože ho studenti moc neznají a není na to v programu školy prostor. Ale kromě obou zmíněných pánů, které doplní ještě Leos Carax, Kornél Mundruczó, Szabolcs Hajdu a Gustavo Kervern s Benoit Delepinem, k nám zavítá třeba Piotr Stasik, jehož dokument Opera o Polsku vyhrál festival v Jihlavě. Své slovenské filmy uvedou belgický režisér Ruben Desiere (Kvetinárstvo) a německý režisér Jan Speckenbach (Sloboda). Přijedou i Lukáš Kokeš a Klára Tasovská se svým skvělým filmem Nic jako dřív nebo Apolena Rychlíková s filmem Hranice práce. Letos dorazí poprvé také zástupci festivalu v Benátkách nebo festivalu DocLisboa. Bude zajímavé sledovat jejich názor na současnou slovenskou tvorbu a na připravované projekty, na které se primárně přijedou podívat.