ROZHOVOR S MÁRIOU LUKÁČOVOU

(Čítajte hlasom lektora jógy) V mysli si vybavte notoricky známu reprezentáciu zemegule, z pohľadu, akoby ste viseli – vy, nie kamera – naproti nej, v nekonečnom vesmíre. Glóbus sa hýbe, ale pre zažitý predsudok vám pred očami ostáva tradičné rozloženie mapy: Európa v strede, Amerika naľavo a Austrália v pravom dolnom rohu. Teraz sa pomaly priblížite, obklopia vás zemské pary a veľmi zreteľne pocítite zemskú príťažlivosť, gravitáciu.

Svetadiely prestávajú vyzerať ako obyčajné súvislé škvrny. Rysujú sa pohoria, rieky, mestá… Rozhliadnite sa. Ukazovákom si vyberáte miesto, na ktoré dopadnete. Ovládate svoj pád, máte ho pod kontrolou, niet sa čoho báť. Ukážete na Európu, konkrétne na Českú republiku, potom na Prahu, keď ste už bližšie a rozoznáte jej zákutia, ukážete na Žižkov. Ste na dotyk od domu číslo 27 na Krásovej ulici a dopadnete priamo doň. Hladké pristátie. Dopadli ste „do“, alebo „na“ Punctum, nezávislý kultúrny priestor. Punctum obrazu, ktorý sa vám naskytá, spočíva v spojení malého zapadnutého kina/divadla/baru a mladých talentov, ktoré v ňom dostávajú hlas. Nepodliehajte však predstave, že je to romantické, ak sa niečo podstatné odohrá v tmavom zaprášenou kúte a tento nepovšimnutý počin sa o pár desaťročí ukáže zásadným, smerodajným, ba nepostrádateľným (pričom v pozadí znie hlas a vraví: „Nanešťastie sa autor nedožil svojho úspechu…“). Lebo nie je. Podobné predstavy vyvolávajú skôr úzkosť, pretože príčinou takýchto scenárov je neporozumenie a nevedomosť. Koniec koncov, hlavným zdrojom romantizovania podoby trpiaceho neuznaného umelca je nostalgia. Tento článok sa chce voči nostalgii vymedziť a zahrnúť do debaty o súčasnom filmovom dianí aj študentské filmy či filmy z periférie, ktoré nehodno opomínať. Verím, že budú pre diváka osviežením. Namaste.

Vanda Kaprálová a Klára Mamojková spoločne vytvorili a ďalej produkčne i dramaturgicky zastrešujú platformu s názvom DOKU Punctum, ktorá prináša na scénu neprispôsobivý a nevšedný obsah.

V poslednom vydaní zaostrili na experimentálne dokumentárne snímky piatich autoriek:

Úlohou pojmu „experimentálny“ je hlavne vyvolať otázky a podnietiť kritické myslenie vo vzťahu k „bežnej“ praxi umeleckej tvorby. Ako ste na tom s experimentom vy?! HA? Hlas jogína nahradí rozhovor s Máriou Lukáčovou, autorkou filmu Milenina pieseň, v ktorom poodhalí svoju umeleckú aj pedagogickú prax.

ŠM: Ako sa to s tvojím filmom Milenina píseň všetko začalo?

ML: Hodně jsme chtěly s Annou Remešovou udělat něco společně. Věděly jsme, že to bude feministicky laděné. Anička chodí už dlouhou dobu na mše do kostela, kde jsme později natáčely. Já jsem totální ateistka. To dalo našemu videu dva pohledy; jeden ze soukromí křesťanské obce a druhý pohled pouhého kolemjdoucího. Myslím, že i v tom je to vtipné. Nicméně, jak už to tam chodí, Anička zná kněze, kteří v tom kostele kážou a jeden z nich, pan Beneš, je úplně skvělý. Mohly jsme mu říct úplně na tvrďáka, co plánujeme v kostele odehrát. On řekl „skvělý“ a pustil nás dovnitř. Pak je tam ještě jeden kněz, hlavní představený, a ten už tak skvělý nebyl, tak jsme mu to řekly jemněji. Že jsme studentky Umprum a máme rády architekturu a budeme natáčet v době, kdy nejsou mše. Zavřely jsme skutečný záměr pod pokličku čisté fascinace sakrálním prostorem.

Samozřejmě jsme si vyslechly kázání o tom, jak jsme vědomostně nepřipravené, ale ve výsledku nebyl problém to uhrát na tu školu. Jako že se pořád ještě učíme. Což v té době sice nebyla pravda, protože jsme studentkami už nebyly, ale sehnaly jsme si potvrzení od pedagogů z Umprum, že s námi spolupracují, aby ten kostel byl vstřícný.

ŠM: Vravíš, že ste dostali „kázeň“ o tom, aké ste nepripravené pracovať s architektúrou kostola. Dali vám nejaké limity alebo pravidlá, podľa ktorých ste sa mali pri natáčaní chovať?

ML: Ty nám nedali. Pak asi byli smutní. Nedivím se však, že nám nedali pravidla, protože jsme k nim nebyly férové. Řekly jsme, že budeme jenom natáčet a pak najednou viděli kroutící a svíjející se Irinu Andrejevu, naši herečku, jak jim šahá na lavice a oltáře a myslím, že se nestačili divit. Až bylo po všem a my jsme jim řekly, že potřebujeme udělat ještě jedno natáčení i s komparzem, tak nám bouchli bránou před nosem. Ale my jsme to i tak natočily. Obvolaly jsme známé, aby naběhli do lavic a bylo. Za plného provozu kostela.

ŠM: Len aby noví študenti neodišli s dlhým nosom, keď budú chcieť natáčať a na každých dverách bude tabuľa „Ak ste z Umprum, FAMU, DAMU alebo podobnej inštitúcie, nech vám ani nenapadne siahať na zvonček“, haha. Kto je vaša herečka?

ML: Irina Andrejeva je profesionální herečka a tanečnice, původem z Ukrajiny. Teď pracuje pro divadlo. Hledaly jsme ženu ve středních až pozdních letech, která by zvládla tancovat a narazily jsme právě na ni. Naše spolupráce byla docela jednoduchá. Třikrát jsme se sešly, povídaly si o konceptu a naváděly ji k improvizaci. Ona pak, už docela připravená, přišla a spontánně začala tancovat. My vytáhly kamery a natáčely.

ŠM: Odkiaľ sa vzala pieseň, ktorá sprevádza jej tanečné kroky?

ML: Ta je moje vlastní. Často skládám texty písní a pak je vkládám do videí. Je to asi můj umělecký jazyk. Mám pocit, že píseň přenáší informaci lépe než jen mluvené slovo. Plyne přirozeněji. Tady se k tomu připojil chorál, nebo lépe řečeno sborový zpěv, podaný hlasy Marie Tučkové a Olgy Bierhanzlové. Mají neuvěřitelné improvizační schopnosti. Pouze s textem a udaným taktem dokázaly vytvořit melodii, kterou slyšíte ve videu. Prostě si řekly: „To nám tam sedne!”. A sedlo.

ŠM: Čo je pre teba experiment? Kedy máš pocit, že experimentuješ?

ML: Hele, furt. Ale ten experiment… já vlastně nevím. Je to moje vnitřní otázka, kterou se teď zabývám. Přecházím z výtvarného prostředí do filmového, co je pro mě hodně zajímavý přechod, protože se dostávám do úplně odlišného světa. Na půdě české umělecké tvorby se tyhle dvě odnože vyvíjejí samostatně a odděleně. Ta výtvarná, ze které jsem vzešla já, mluví hodně odlišným jazykem od toho filmového. A pak tu je CAS, kde učím a kde se to všechno míchá. Stojím tedy v epicentru, kde se prolínají výtvarné i filmové styly a které se tedy dá nazvat experimentálním, protože je nové. Je to především o kategorizování a kolonkách. Takže lidé z CASu jsou kolonka experimentální video. Ale sama nakonec nevím, jestli video art znamená experimentální film. Tak si to teď osahávám a připadá mi to docela zajímavé. Asi bych si k tomu měla něco načíst. Ale každopádně, experiment pro mě trvá nonstop. Na filmu se účastní lidé z mnoha profesí, ale já mám pořád tendenci dělat všechno vlastníma rukama. Jedna z věcí, kterých se při tvorbě neumím pustit: vystačit si. Všechno se naučit zvládnout a ovládnout: technickou i kreativní část. Ne vždy to hned umím. Proto mohu i svůj kreativní proces nazývat experimentem.

ŠM: Ak sa ti darí prekonávať formálne a technické nástrahy… Kde sú tvoje tematické hranice?

ML: Nikdy jsem se nedostala do dokumentárních poloh, kde bych s lidmi probírala niterní věci. Myslím, že tohle by byla moje hranice. Vyptávat se jich a mířit na ně kamerou není něco, co bych dokázala udělat. Vzniká tu pro mě nepřemožitelná bariéra. Ale třeba co se týče tělesnosti, hranice nemám. Něco, co by už mnoho lidí nazvalo pornem, je přesně to, k čemu chci dospět; exhibice před kamerou. Samozřejmě je to omezené tím, na co se cítí člověk, se kterým pracuji. Proto se vždy snažím popsat o co mi jde tak dobře, aby se protagonista cítil bezpečně. Dalším polínkem pod nohy je čas. Čas a síla lidí, se kterými spolupracuji. Naposledy jsme s Terezou Jindrovou vymýšlely světoborný scénář, který se nakonec vtěsnal do dvou natáčecích dnů, navzdory tomu, že byl napsaný na pět. Když přišla kameramanka a řekla, že jsme se musely zbláznit, začaly jsme vystřihávat scény a dialogy za pochodu. Přeskakovaly jsme způsobem „tohle doanimuju, jedem dál”, haha… a takhle jsme to celé dotočily. Když to shrnu, mým problémem jsou hlavně velké oči. Chci, aby to bylo velkolepé (a ono to nakonec vždy velkolepé je, protože to naženu, kudy se mi právě zlíbí), ale vždy od těch věcí čekám mnohem víc, než se reálně dá dosáhnout. Jdu za hranice možností.

ŠM: Ako svoje autodidaktické skúsenosti odovzdávaš študentom?

ML: Naštěstí neučím odborné předměty, ani teorie, to bych si zatím nedovolila. Ale na FAMU chtějí, abych s tím začala, tak si to ženu k zprofesionalizování svých vědomostí. Vypadá to, že autodidaktkou teď zas dlouho nebudu. Ale v každém případě, po svých studentech chci otevřenou konverzaci. Jsem hlavně jejich konzultantka, ne pedagožka. Svoji roli vnímám hlavně coby roli empatického posluchače. Vyptávám se, co vlastně chtějí dělat, na jejich osobní přístupy a názory a v neposledním řade, důvody. Nejsem samozřejmě schopna obsáhnout všechna jejich témata, ale snažím se přinášet reference, které by je mohli inspirovat a posouvat v tvorbě konkrétního díla. Pak, když se zrovna vtělím do role pedagožky, přináším témata, o kterých si myslím, že jsou důležitá. Jednotlivá témata jsou pak pojítkem mezi našimi debatami a vývojem děl během semestru. V současné době je to téma dekolonizace, které se hodně řeší na půdě českých vzdělávacích institucí. Minulý rok to nebylo takhle konkrétní, to jsme mluvili o umělé inteligenci.

ŠM: Kto z tvojich študentov „prerazí“?

ML: O bože, já doufám, že všichni! Věřím jim! Mám pocit, že vidím jejich cestu už během studia. Strašně jim fandím. A nemusejí ten svět „přerážet“. Myslím, že nejlepší je, když je člověk šťastný a dělá věci, které ho baví. Těm, kteří jsou hodně ambiciózní, se snažím najít správné výzvy, ale mnohdy jsou už mnohem dál a fungují na jiných platformách než já. Prostě, jsou dobří a já myslím, že je důležité, aby věděli, že jim někdo fandí. Pak pro lidi, který zas tak ambiciózní nejsou a orientují se třeba na něco hodně okrajové, taky hledám příležitosti, které by se jim mohli hodit.

ŠM: Prezradíš nám ich mená?

ML: Minulý rok vyšel ze školy František Fekete, ten je skvělý! V dílně mám teď Alex Sihelskou, která dělá silná čarodějnická videa. Naposledy udělaly jedno společně s Danielou Paliovou. Pak je tam Anežka Horová, ta zas pracuje hodně formálně a její videa jsou podložena současnými teoriemi a stojí na spoustě speciálních efektů. Současně dělá videoklipy Roxane a SkiNNy Barberovi. Marie Anna Schultz dělá hodně senzitivní a pozitivní videa. Pak je tam Adrián Kriška, který míří taky hodně vysoko a je to super. Ve své tvorbě pracuje s folklorem. Mám stres, abych nikoho nevynechala. Tereza Chudáčková je sochařka svých videí. Vytvoří si vlastní prostor a formuje ho různými materiály.

ŠM: Kde ich môžeme vidieť? Organizujete výstavy?

ML: Já jsem nastoupila jako pedagožka minulý rok, takže jsem toho ještě moc nestihla, ale třeba Martin Blažíček organizoval výstavu ve Fotografu. Pak byla klauzurní výstava v GAMU, kterou jsem kurátorovala spolu s Davidem Kořínkem. Nebyla to výstava jenom jedné dílny, ale celého CASu. CAS tvoří 25 studentů, tak je kolegiální dělat společné výstavy, aby dostali prostor všichni, kteří ho potřebují. Teď plánuji mít výstavu mojí dílny, ale zároveň to nabídnu všem, aby se mohli přidat.

ŠM: Aké sú tvoje osobné ambície?

ML: Haha, moje? Totálně se mění. Dřív jsem měla spoustu ambicí, ale mám pocit, že se naplňují, až když je ztratím, když už to neřeším. Například, když jsem šla na vysokou školu, byl pro mě top art být v Ceně Jindřicha Chalupeckého. Pak už jsem to vůbec neřešila a najednou jsem tam byla. Teď byla moje ambice bydlet v třípokojovém bytě, protože máme dítě. Pak už jsem na to moc nemyslela a teď jsme tady, malujeme zdi. Mojí velkou současnou ambicí je natočit pohádku pro mladé dospělé. Na tom teď pracuji. Další moje ambice je dokončit knížku, kterou píši. Takže tyhle dvě ambice teď mám. Dál myslím, že nemá smysl to vůbec řešit.

ŠM: Hádam na ne čoskoro prestaneš myslieť a my si v rukách poťažkáme prvé čerstvé výtlačky…

ML: Ale pozor, úsilí které tomu na začátku dáš je esenciální, a bez něho nic nebude. Protože když něco děláš a ono to pak nevyjde, příště to uděláš jinak, možná i intuitivně. V tomhle corona shit story je důležité mít hlavně vizi. Jak jsme se přestěhovali do nového bytu a celé dni něco opravuji, myslím při tom na animaci, kterou chci udělat. Při manuální práci se mi to v hlavě propojí nějak jinak a baví mně to. Myslím si proto, že střídaní profesí je prospěšné, že tě napadají nové věci. Je dobré psát, něco tvořit, pak něco animovat, pak něco zpívat. Takhle se člověk aspoň vyhne tomu vyhoření.

ŠM: Zažila si už vyhorenie?

ML: Právě že jsem ho nikdy neměla! Všichni mi pořád opakují, že ho budu mít, ale ještě nepřišlo! Zaklepu si. Jsem za to ráda a nepřeji si žádnou katastrofu, která mi ho přivodí.

ŠM: Keď už si si zaklopala… Prečo je v súčasnosti takou obľúbenou témou, hlavne u mladých autorov a autoriek, čarodejníctvo?

ML: Mám pocit, že to souvisí s nějakou krizí současnosti. Před asi pěti lety byli v hype-u informativní, racionální a formálně dokonalé video eseje. Teď směřujeme spíš k subjektivitě a poetičnosti. V podstatě jde o to, že jsme v prdeli a nic moc jiného nejde dělat, než se uchýlit k nějakým babským radám, nějakým back to roots skutečnostem. Trump tu byl s námi dlouhých 5 let a když nastoupil, uspořádala proti němu Lana del Rey čarování a myslím, že právě tenkrát gejzír bouchnul. Teď už nějak dojíždíme. Samozřejmě, čarodějnictví tu bylo vždy a není to nějaký hot topic, rychlokvaška typu post-internet. Člověk do toho může stále víc a víc pronikat, poznávat struktury a přístupy, kterých je spousta. Já znám třeba feministické čarodějnice, které se zabývají i politikou. Čarují ve smyslu ekologické krize a současných politických problémů. Pak jsou tady velké kapacity, současní teoretici, muži, kteří třeba vykládají karty. Tohle už není čarodějnictví v tom pravém slova smyslu, ale ezoterika, která má svůj řád. Vlastně všechny čarodějnický směry v sobě nesou strukturu, hierarchii a řád, který pak ti co je praktikují, nějakým způsobem vnímají a nějak po nich putují. Pak tady je práce s energii, což je například kraniosakrální terapie; práce s tělem a čakrami. A pak psychotronika, kterou založili muži. Všechno mají pěkně sepsané a zdokumentované. Pak sem patří rituály, které se dělají pomocí krystalů a bylin a také psychotropní látky. Tohle všechno souvisí s komplexním vnímáním vlastního těla a všechno se to dneska bere jako to čarodějnictví. Ale přijetí čarodějnictví jako naší součásti a fakt, že už tě nikdo nebude perzekvovat, ani ohrnovat nos, je vlastně velkým přínosem pro tuhle společnost. Tohle ale není nosné téma naší dílny. Řešíme naléhavé problémy a čarodějnictví, nebo čarodějnická estetika je jedním z přístupů, jakým je řešit. Musím ale říct, že lidé, kteří ke mě chodí, komunikují touhle intuitivní cestou.

ŠM: Prečo si zamerala dielňu práve na tému dekolonizácie?

ML: Mám štěstí, že jsou moji přátelé aktivní a hrozně chytří, protože jsem docela vypadla ze vzdělávacího procesu skrz svoje dítě a starostlivost o něj. Moje dobrá kamarádka Veronika Flanderová je součástí iniciativy za dekolonizaci a oslovila mně, jestli bych to nemohla nějak předat studentům. Snažila jsem se k tomu dovzdělat a pak jsme s Aničkou Remešovou začali připravovat seriál (který snad někdy vznikne) z pohledu českých zemí. Například i z pohledu Čech na Slovensko, které bylo vlastně také kolonizované. Myslím, že je to důležité téma a v důsledku toho, jak intenzivně jsem nad tím začala uvažovat, se to stalo i součástí programu naší dílny. Snažím se studenty „navnadit“ na tohle téma a propojit je skrz Veroniku s touhle organizaci, aby mohla vzniknout spolupráce.

ŠM: Akým spôsobom sa dá v Čechách bojovať za dekolonizáciu?

ML: Nejsem autorka těch slov, budu jen přeříkávat z vícero zdrojů: jsou tady muzea a jiné instituce, kde se mluví o afrických a asijských zemích v nějakém stylu a ten styl, nebo uhel pohledu, je špatný. Například v Praze máme Náprstkovo muzeum, nebo je to Moravské zemské muzeum v Brně, kde probíhala výstava o africkém umění (Okouzlení Afrikou) a hned na úvod, během vernisáže, tam pro pobavení hráli na bubny nějací (asi) Afričani, odění jen v zástěrkách. Je potřeba nechovat se k nim jako k atrakcím. Je potřeba přimět instituce k debatě, aby věděli, jak s tímhle seznamovat širokou veřejnost.

ŠM: Ako sa naša slovanská kultúra prejavuje vo vzdelávacom procese na umeleckých školách? Prevláda fenomén osobného až emotívneho prístupu alebo stoja profesori na neutrálnej pôde?

ML: Když vycházím z vlastní zkušenosti, myslím, že se vzdělávaní na výtvarných školách hodně liší od filmových. Složky, které utváří filmový celek, jsou jasněji koncipovány a když je něco špatně, tak to vidíš. Člověk pracuje se zřetelnějšími pravidly a zásadami. Ve výtvarném umění je všechno subjektivní, a proto i vágní. Není tam nikdo, kdo by řekl „no tak tady jsi ten zvuk udělal úplně blbě, ne?“. Mé studium započalo na FAVU, v Brně, v ateliéru, kde to bylo vždy plné živelných emocí. Náš hlavní pedagog, jakožto autorita a hodně silná osobnost, vytvářel tuhle dusnou atmosféru. Nikdy si při kritice nebral servítky, ale zpětně si říkám, že jeho argumentace neměla vždy hlavu a patu. Snažil se nás napasovat do nějakého jeho pohledu a klidně mi třeba řekl: „Tady to je úplně blbý, podle mě jdeš úplně špatnou cestou.”, ale nedoptal se. To znamená, že mně odsoudil, nebo právě naopak vynesl a zapomínal říct, proč to tak dělá. To si myslím, že bylo špatně. Pak jsem přestoupila a už jsem měla štěstí na pedagogy. Vždy se organizovala velká diskuse (klauzury), kde jsem prolezla a pak se lámal chleba na výstavách a promítáních; v reálním světe, odkud přicházeli prospěšné komentáře. Jako pedagog bych chtěla vytvořit prostředí, kde člověk, i když s emocemi, přináší konstruktivní kritiku a je otevřený jiným pohledům. Jako nejdůležitější a nejužitečnější bod vnímám důslednou, vleklou diskusi. Může být vyčerpávající, ale zároveň hodně podnětná. Emocionálnost souvisí s naší náturou a není třeba se toho zříkat. Myslím, že pedagog má být hlavně empatický. Zaznamenat, když se student přestává cítit komfortně a nejít do zbytečných konfliktů (resp. jít do konfliktu s lidmi, kteří to potřebují a vyžadují), aby studenta nedemotivoval.

ŠM: A čo vzdelávanie tvojho vlastného dieťatka?

ML: On má dva a půl roku a já jsem úplně nejhorší matka. Naštěstí je chytrý, ale mám pocit, že se to teď přehupuje do „galganizmu“. Plive na mně nebo prdí rty a říká: „Děkuju ti za to pfffrrrr”. Nevím, co se to v něm bere. Učím ho například to, že sledováni pohádek má svůj příslušný čas a místo. Můj kluk je typograf, tak ho učí psát a číst písmenka. Už umí přečíst slova jako „mama“ a „auto“. Hodně s ním komunikujeme. Snažíme se mluvit o všem. Neučíme ho zatím fyzické věci. Doufám, že je ještě brzy na lyžovaní. Nechodí ještě na angličtinu, co je podle mě škoda, protože to by už mohl. A začal chodit do školky. Takové základní věci, co člověk k životu potřebuje. Učíme ho chodit na záchod! To se mu bude hodit.