V posledných mesiacoch som stretla tri staré dámy, ktoré ma učili usmievať sa. Jedna z nich je mojou susedkou v pražskom byte, pani Palečková, 90-ročná žena, čo miluje kanastu, druhá je 70-ročná Etela Vránková, jogínka z Bratislavy, a tretia je 60-ročná aktívna kaskadérka Hana Dvorská.

Zaujímalo ma, ako žijú tieto, na prvý pohľad milé osôbky, a tak som sa za nimi vybrala. K pani Palečkovej to bolo len pár krokov. Vypili sme kávu a poprosila som ju, aby mi rozprávala o jej živote. Pracovala ako sprievodkyňa, a preto sa jej darilo cestovať aj za socíku. Potom mi ukazovala fotografie, ale zo všetkých príbehov si vybrala ten najkrajší (asi to má v povahe, nemyslieť na zlé): jej prvá láska. Nevedela, prečo sa skončila, prečo sa zrazu už nestretli, ale usmievala sa. Povedala, že si hlavne treba život užívať, že sa nikdy netrápila a tých, ktorí ju mohli pripraviť o radosť, vždy odohnala. Bola priama a nebojácna.

Etelka býva v rozkošnom bytíku v Podunajských Biskupiciach, má sviečky, materinu dúšku a čerstvú zeleninu. Ozvala som sa jej s prosbou o fotenie, pri ktorom mi táto dáma pózovala v mostíku, s nohami za hlavou, v stojke a rôznych jogínskych polohách, priamo pri vrakunskej pošte vedľa smetných košov (dopadalo na ne nádherne svetlo). To miesto spomínam hlavne preto, aby ste mali predstavu o tom, aká je Etela slobodná duša. Nehanbila sa pred nikým na ulici, na betóne cvičiť (dala som jej rukavičky, aby si neporanila ruky, ak by tam ležalo nejaké sklo) a užívať si posledné teplé lúče októbrového slnka. Po cvičení vyliezla na strom a vravela, že ich má rada. Usmievala sa stále, ale pri strome jemne ako na vlastné dieťa.

Hanka sa usmieva od prvej chvíle, čo vstúpi do Lokalbistra, sadá si k stolu. Akoby ju privial vietor, okamžite do mňa vdýchne energiu. „Tak čo? Pýtaj sa!“ zasmeje sa.

ŠM: Vo filmoch vždy vystupuješ v ohrození, v nebezpečenstve, zastávaš rolu „dívky v nesnázích“. Ocitla si sa niekedy v podobnom nebezpečenstve v normálnom živote, v takom napätom stave ako vo filmoch?

HD: Ne. (směje se) To ne, já nelezu do žádných nebezpečných situací, nechodím do hospod, kde se rvou lidi, nechodím mezi žádné feťáky, ale ani mezi žádné pitomce. To je to nebezpečí, co by mě mohlo potkat, ale já jsem se nikdy v takovém neocitla. Chodím spát vzorně v deset hodin večer, takže po nočních ulicích, kde číhají různí gangsteři, neběhám.

Dělám různé sporty v normálním životě, kde chodím po horách, skáču z letadla, lozím po skalách, ale věřím si, že jsem na to připravena. Skákala jsem teď třeba Base Jump, což je seskok ze skály, ale nejsem magor, abych vyšla na skálu, vzala si padáka a seskočila. Předcházelo tomu tisíce seskoků s padákem z letadla a mentální příprava, při které jsem si seskok představovala: to, kam se prohnu, kde odskočím a kde musím vydržet, co se vlastně bude dít. Při všem tom používám mozek. Když mě lákali, ať jedu s nějakými kluky na divokou vodu v peřejích, řekla jsem ne. Mysleli si, že jsem dobrá a že to sjedu, ale v tomhle případě jsem musela říct prostě ne, na tohle nemám. Je nezbytné vědět si říct, kde jsou vaše limity. Dělám to, co umím. Pokaždé když přijde nová zkouška, studuju si, co přesně dělat v nejrůznějších krizových situacích. Třeba když se vám utrhne jeden provaz na padáku, je potřeba vědět co dělat a nepraštit sebou o chodník, vědět jak si otevřít záložní padák a řídit ho k zemi.

ŠM: Ako sa mentálne pripravuješ?

HD: Důležité je nevyplašit se. Když vidím lidi, jak stojí na skále, jsou celý bez sebe a dělají prudké pohyby, je na nich vidět, že skáčou proto, aby se s tím mohli někde vytáhnout, ale nemají to pod kontrolou. Já už v mém věku nechci zbytečně dráždit osud. Když do něčeho jdu, dělám takzvaný ideomotorický tréning-přehraju si, jak to všechno proběhne, a musím se ujistit v tom, že vím co dělat, že všechno znám, tuším, jak se zachovám. A pak jsem v klidu.

ŠM: Aký je najjednoduchší kaskadérsky trik, ktorý si zahrala, ktorý by poľahky zvládol aj herec? 

HD: Třeba spadnut na kolena. Běžíš a spadneš. Máš na sobě sukni a krátké rukávy a musíš se rozprsknout jak žába. To umí každá, že jo, ale proč by se herečka odírala. Oni se nechtějí odřít, oni si nechtějí ani zlomit nehet. Takže mi třeba herečky dublujeme i při seběhnutí ze schodů, protože by se mohlo stát, že by si vyvrtnuly kotník a pak by se nemohlo dál točit. Děláme i takovéto úplné pitomosti, protože režiséři nechtějí podstoupit ani to nejmenší riziko, že by se natáčení muselo přerušovat kvůli podobným drobným zraněním. Dnes se už dubluje úplně všechno. Dříve nebylo tolik peněz na kaskadéry, točilo se kratší dobu, bylo to úplně jinak. Ale dnes se do filmu dává hromada peněz, takže se dají zaplatit kaskadéři i na úplné pitomosti a nemusejí se nijak ohrozit herci. Dělala jsem třeba i takové jednoduché sportovní věci jako třeba jet na kole, na babetě, na lyžích, na kajaku, plavání, skákáni. To nebyly ani  kaskadérský věci, ale protože to herečky neuměly, dělala jsem to za ně.

ŠM: Ako to vyzerá pri natáčaní?

HD: Je vždycky přesně vymyšlené, které obrazy se budou točit a jaká je v nich akce. Scénář zní třeba takhle: pojede na kole, naráží do popelnice, škubne hlavou a zůstane ležet na zemi, kolem pojdete někdo další. Pak koordinátoři projedou celý scénář a řeknou, které scény budou dělat kaskadéři, naplánují se natáčecí dny, řeknou nám termíny, ve kterých si máme udělat čas. Takže já si ten čas udělám, dohodnu si všechny záskoky (protože trénuju lidi) a pak mně natáčení stejně přehodí.

ŠM: Stále pracuješ vo filmovom priemysle?

HD: Ano, jsem prostě stará kaskadérka. Padesáti-šedesátileté herečky už nemají potřebu s sebou mlátit o zem. Když má nějaká babička omdlít, jedu omdlít za ní, proč ne.

ŠM: Ako to s tebou začalo? Asi si nesedela pri rannej káve, keď ti napadlo, že sa staneš kaskadérkou…

HD: Začala jsem  v roce 1978, když se natáčel nějaký válečný film a herečka měla spáchat sebevraždu skokem z okna. Tehdy nebyly v kaskadérském oddíle žádný ženy. Někdo ale za paní Vránovou „zemřít“ musel. Tehdejší šéf kaskadérů Jaroslav Tomsa si říkal, kdo by se asi tak nebál… plavkyně ne, gymnastky ne, cyklistka ne a pak ho padalo, že parašutistka by se mohla hodit! Šel na letiště, tam se zeptal, jestli neznají nějakou parašutistku a oni doporučili mě.

ŠM: Ako sa stalo, že si bola parašutistkou? 

HD: Letiště Praha Letňany bylo před revolucí sportovním letištěm a my jsme tam normálně skákali z letadla AM2, takového dvojplošníku, a trénovali. Jmenovalo se to SVAZAR, Svaz pro spolupráci s armádou, a my jsme byli cvičeni jako branci v případě napadení zlým kapitalistou, abychom byli schopni udělat výsadek do týlu nepřítele. Ha! Dělám si srandu, ale nějak takhle to bylo. No a pak zavolal Tomsa, že by potřeboval, abych vyskočila z okna. Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví, neznala jsem slovo „kaskader“. Vysvětlil mi, že by potřeboval, abych skočila ze třetího patra, že dole budou krabice a radil, jak na to. Režisér Karel Kachyňa, že mi dá prý povel.

Studovala jsem Fakultu tělesný výchovy a dělala gymnastiku, takže jsem vyskočila, přetočila se na záda na celou plochu a dopadla. Všem se to líbilo, zatleskali,, záběr byl natočený. A tak jsem se stala členkou Tomsovi kaskadérské skupiny. Točilo se hodně, takže jsme na trénincích připravovali pořád nějaké rvačky nebo různé seskoky a hlavně padání.

ŠM: Mali chlapci telesnú výhodu? 

HD: Dělala jsem stejné věci jako kluci. Jen jsem třeba zvedala míň závaží. Ale takový ty shyby, kliky, sklapovačky, to jsme dělali všichni úplně stejně.

ŠM: Aký máš režim? 

HD: Musím se starat, abych nebyla z tvarohu, abych neměla, já tomu říkám, chechtavý maso. Musím mít svaly, protože svaly jsou nejlepší chrániče.

Je mi 60 a každý den už 50 let trénuju. Vstávám v 5:20 a v deset večer spím. Třikrát týdně chodím ráno běhat a jsem instruktorka skupinových lekcí, tak mám denně 4-5 hodin cvičení. Vedu běhání, posilování, aerobik pro holky, spinning a jógu. Stále to takhle motám, každý den cvičím jógu, protože ta mě baví, protahování teď potřebuju a pak ty posilovací lekce. Přes víkendy chodíme na závody nebo skáču z letadla, v zimě chodím na běžky anebo na prkno, v létě je kajak, s holkami jezdíme na dračích lodích. Pořád je něco, pořád cvičení.

ŠM: O čom premýšľaš, keď beháš? 

HD: Já si zpívám. Vždy si vymyslím nějakou písničku a nemyslím vůbec na nic, protože když začnu na něco myslet, strašně se zpomalím. Pozoruji přírodu, je to pěkný.

ŠM: Prinieslo ti natáčanie nejaké prekvapenia?

HD: Líbí se mi třeba, jak nás umí maskéři namaskovat. René Stejskal, světový maskér, mě dokázal zcela proměnit. Například jsem byla ve scéně jako upalovaná stařenka u stromu. To si napatlaná takovým gelem a hoříš, ale nebolí to, trošku to pálí, ale neshoříš. No a on dokázal udělat tu seškvařenou kůži úplně živě. Pak se člověk na sebe podívá a je celkem překvapený. Když jsem točila Trójsku válku s Bradem Pittem, tak jsme ho předtím dva měsíce trénovali v tělocvičně, musel makat, aby dobře vypadal. Všichni se zkoordinujeme, aby se právě nic nestalo, aby nás nemělo co překvapit. V Americe se nikdy nestane, abyste někoho při natáčení ohrozili, všechno je tam gumový, všude je molitan. Ale třeba u nás jsem jednou  točila záběr, jako smrtka s kosou, kterou přejede auto. Dali mi do ruky skutečnou ostrou kosu. Když do mě pak vrazili autem, skoro jsem si usekla hlavu. Většinou je to ale všechno dokonale promyšlený. Když se dívám v kině na film, vždy v něm vidím techniku, kterou jsou scény nacvičené, sehrané a nasnímané, vidím tam ty komparzisty. V českých filmech je znám všechny, protože jsou to pořád jedni a ti samí lidé.

ŠM: Ako sa k vám, kaskadérom, spravajú ľudia zo štábu pri tom, ako sa vrháte do priepasti? 

HD: Teď musím říct, že je to úplně super. Dřív, před revolucí to bylo hrozně drsný. Jako k holce kaskadérce se ke mně nijak hezky nechovali, bylo to stejné, jako kdybych byla chlap. Mně to nikdy nevadilo, ale je hezké když se tě teď někdo zeptá, jestli nepotřebuješ někam dát molitan, aby ses neodřela. Takhle se ale dřív jednalo se ženskýma úplně běžně, jako že jsou všechny šedivé a stejné, pracovní síla, nic víc, nic míň. Teď jsou všichni o moc milejší.

ŠM: Na záver mi, prosím, daj nejakú radu. 

HD: Dělej jakoby nic, nech to plynout, dej věcem čas a dělej je jednoduše.

A pre dievčatá a holky, ktoré majú starosti a trable v láske, spieva Hanka pesníčku: Kdyby sis oči vyplakala od Karla Gotta.