The Sweater (r. Sheldon Cohen, Kanada, 1980, 10 min)

Nostalgický zimní film Sheldona Cohena The Sweater rozněžňuje generace (nejen) animátorů již od roku 1980. Vždy, když dělám rozhovory s animátory a animátorkami, snažím se do povídání vsunout také otázku na jejich oblíbené filmy, autory, inspirace. Je pro mě jako teoretičku/kurátorku na poli animace pokaždé velmi zajímavé a podnětné nahlédnout pod pokličku formování toho kterého konkrétního autora/kreativního člověka a občas, musím přiznat, i lehce frustrující, když zjišťuji, jak z malého rybníčku někteří tvůrci vycházejí a jak se zbytečně okrádají o zkušenosti a filmy autorů z jiných generací či kulturních prostředí… ale to je asi příběh úplně jiného textu.

Teď se chci zaměřit na animovaný film, který v podobných „anketách“ figuruje až podezřele často na předních místech. Tedy ne že by byl zmiňován přímo svým názvem, nejčastěji bývá označován jako „ten s tím svetrem“ a většina tázaných animátorů si nevzpomene ani na jeho autora. Je pravda, že kanadský výtvarník a animátor Sheldon Cohen nikdy nevystoupil ze stínu tohoto svého nejúspěšnějšího filmu (The Sweater všichni prosím!). A to na něm přitom začal pracovat v National Film Board of Canada (NFB), když mu bylo pouhých třicet let. The Sweater změnil tak bez nadsázky dědictví vizuální kultury v Kanadě. Vždyť jeho následná knižní obrázková podoba The Hockey Sweater, vydaná později na základě ohromného úspěchu filmu, letěla i na mezinárodní vesmírnou stanici! Vznikl podle ní mimo jiné i úspěšný muzikál či koncertní orchestrální provedení a úvodní věty povídky Roche Carriera, podle které celý animovaný vznikl, jsou dnes vytištěni na pětidolarové kanadské bankovce. Je tedy dost pravděpodobné, že pomyslný kus „Hokejového svetru“ nosí po kapsách většina Kanaďanů.

Je přitom zajímavé (a neoddiskutovatelné), že to byla právě animace a výtvarná vize Sheldona Cohena, která byla spouštěčem tohoto celonárodního kulturního nadšení. Samotná původní povídka Roche Carriera totiž spatřila světlo světa již v roce 1979, kdy ji také jednoho rána cestou do práce autem slyšel v jejím rozhlasovém provedení jeden z producentů NFB Marin Cannel.  O několik hodin později ji už nabízel k zanimování v NFB teprve začínajícímu Cohenovi, a změnil mu tak naprosto jeho další život.

Původní text Roche Carriera přitom vznikl de facto na zakázku, když po něm vydavatel chtěl esejistickou úvahu do souboru o výzvách každodenního soužití anglické a francouzské kultury v Kanadě. Carrier se nakonec rozhodl jít místo esejistické formy cestou vzpomínek na dětství a vypíchnutí jednoho konkrétního detailu. (A už tím, dá se říct, vstoupil nevědomky do světa animačního jazyka, jak si později ihned všimnul i producent Cannel). Do středu svého autobiografického vzpomínání postavil Carrier totiž moment, kdy mu jeho maminka koupila omylem místo jeho oblíbeného červeno-bílého dresu/svetru Montreal Canadiens (s číslem 9 na zádech jako hokejová legenda Maurice Richard) modrobílý dres Toronto Maple Leafs.  A Carrierovi se v povídce o třicet let později podařilo dokonale vystihnout univerzální pocit dětské bezmoci a zoufalství vůči světu dospělých, kteří i přes své nejlepší úmysly někdy prostě nedokáží porozumět. Navíc The Sweater není zdaleka jen o tomto momentu či pocitu, vzdává také krásný nostalgický hold tehdejšímu vesnickému životu a dětství trávenému mezi školou, kostelem a hokejovým kluzištěm.

A za důkaz univerzality podobných příběhů můžeme pokládat i to, že animované zpracování Svetru zvládl tak skvěle právě Sheldon Cohen, židovský kluk z velkoměsta, kterého v jeho vlastním dětství ani dospělém životě nějaký hokej vůbec nezajímal. I tak se ale pro film nadchnul takovým způsobem, že absolvoval s Carrierem i společný poznávací výlet do jeho rodné vesnice Sainte-Justine v Quebecku. Navštívil a nafotografoval osobně všechna místa, která v příběhu hrají zásadní roli, setkal se také s Carrierovou matkou, na vlastní oči viděl například i staré rádio, u kterého celá rodina za sobotních večerů poslouchala hokejové zápasy. Pracovitost a pokora s jakou přistoupil Cohen k této „domácí přípravě“ se pak projevila později i při samotné kresbě a animaci. A je tak trochu nefér, že následná zářivá aura všelidové popularity filmu (i obrázkové knihy) nechává samotného animátora paradoxně tak trochu v pozadí (i když Cohen je asi poslední, kdo by si na něco takového stěžoval). Nicméně pokud se znovu podíváte na The Sweater (volně přístupný na stránkách NFB), je nepřehlédnutelné, jak zásadní je Cohenův přínos celému příběhu.

Na začátku animovaného zpracování stála například jeho riskantní volba jít cestou primitivního naivního malířství. Cohen ve své memoárové knize „This Sweater Is For You!“ vzpomíná, jak moc nervózní byl před první schůzkou s Carrierem. Bál se, že spisovatel vezme jeho naivní vizuální pojetí jako znevažování vlastních vzpomínek. Carrier byl ale naopak nadšen a přesně v ten moment začalo i jejich celoživotní přátelství. Cohen vytvořil během dvou let práce na filmu přes deset tisíc kreseb. A přesně v pro NFB typickém pracovním stylu neuspěchaného, každý den do práce docházejícího zaměstnance (který má tak možnost soustředit se dlouhodobě jen na tento jeden svůj konkrétní projekt) přicházel Cohen postupně s různými drobnými i většími nápady a vizuálními koncepcemi.

Velkou pozornost například věnoval animované podobě tehdejšího hokejového „boha“ Montreal Canadiens Maurice Richarda, který se ve filmu objevuje především ve fantazijních komiksových bublinách hlavního dětského hrdiny. Cohen pomocí animační nadsázky skvěle vystihl sportovcovu zapálenou tvář, stoprocentní nasazení a zaujetí nejen pro hokejovou hru, ale i pro zoufalství nad špatným dresem hlavního hrdiny. Cit a láska k animaci prochází celým Cohenovým filmem. Například ve scéně „souboje“ matky s malým synem, který si zarputile odmítá obléct modrobílý dres Maple Leafs, se obě postavy prohání kolem kuchyňských kamen v jasné citaci bláznivých honiček nejstarších amerických cartoons. A jindy třeba při tvorbě ve filmu všudypřítomné sněhové struktury přišel Cohen na to, že nejlepší sněhový efekt vytváří rozstřikování bíle barvy ze štětinek zubního kartáčku. (Trik, který Cohen vnímal jako obzvláště zábavný vzhledem k tomu, že měl před animací seriózně našlápnuto ke kariéře zubaře, včetně několika let vysokoškolského studia.)

Avšak snad největší lásku a respekt vůči animaci dává Cohen najevo tím, co ve filmu nakonec vůbec není. „Jednu z nejdůležitějších lekcí, kterou jsem se jako animátor naučil, bylo respektovat celkový obraz – co tam pasuje a co ne,“ vzpomíná Cohen ve své knize. A popisuje jednu konkrétní situaci, kdy měl od začátku jasnou vizi zdůraznit při scéně příchodu potupně vyloučeného hlavního hrdiny do kostela před vchodem stojící sochu svatého, která by na chlapce přísně shlížela. Ať se ale snažil sebevíc, nemohl najít soše v celkovém záběru vhodné místo. Nakonec tedy malý Carrier s hrozivou sochou ve filmu konfrontován není. O to více ale v této vizuální verzi vystupuje na povrch jeho osamocenost v nepochopení a bezpráví ze strany zbytku světa… a bezpochyby i celého vesmíru.

Dospělý Roch Carrier rozpoznal o mnoho let později tento Cohenův cit pro animaci a respektoval jeho autorská rozhodnutí natolik, že mu ve filmu dokonce dovolil změnit závěrečnou větu své původní povídky. V originální verzi se hlavní hrdina modlí k Bohu, aby mu seslal moly, kteří by sežrali jeho potupný hokejový dres. Když ale Cohen konzultoval v NFB s nikým menším než se svým kolegou Normanem McLarenem, poradil mu legendární animátor, aby se s počtem molů v závěrečné fantazijní scéně nijak neostýchal a zaplnil jimi klidně celé plátno. Cohenovi se nápad zalíbil a poprosil Carriera (který celý film namluvil svým nezaměnitelně silným francouzsko-anglickým akcentem), aby poslední větu pronesl v lehce pozměněné podobě (která byla následně použita i pro obrázkovou knížku): „Poprosil jsem Boha, ať mi sešle sto miliony molů, ať sežerou můj Toronto Maple Leafs svetr!“